kytici do vázy, postavila ji doprostřed stolu tak, že nemohla na Miloše vidět, a vyslechla si upřesnění toho, co pro ni v pardubickém bytě pan profesor všechno nachystal a co jí ještě může nabídnout. Tehdy byli všichni přesvědčeni, že Soňa dozraje. Že ji mateřství a manželství změní. Ale ona neuměla být spokojená. Šťastná. A ani šťastným nedokázala nikoho učinit. Ale Jiřinku miluje. Rozmazluje ji a vzápětí za něco kárá. Zjihlý pohled střídá tvrdé semknutí rtů. Její ruka dokáže trestat a po chvíli hladit. Od první chvíle, kdy její dcerka přišla na svět, se jí jemně dotýkala, jako by se potřebovala ujistit, že je skutečná. Anna se jí snažila s malou pomoct. Soňa vždycky nelibě nesla, pokud jí byl někdo příliš nablízku nebo jí dokonce radil. Přijmout pomoc by chápala jako přiznání, že ji potřebuje. A tak zaujala odmítavý postoj. Jasně dala otci i prarodičům najevo, že od nich nic nechce ani neočekává. Přestala existovat překážka, která by Vojtovi a jeho ženě bránila přestěhovat se v létě dvaačtyřicátého k Františkovi zpět do morašického hospodářství. Pro Annu to byla úleva. Po Jiřince se jí stýskalo. Ale po atentátu na Heydricha ji a Vojtu z jindy poklidné části města vyhnaly výstřely, které každou středu doléhaly až k nim. Nepomáhala zavřená okna. Ani zacpané uši. Rozběsněné gestapo rozpoutalo peklo, které korunovalo pravidelnými popravami na Zámečku na kraji města. Prozřeli i ti, kteří se doposud příliš nezajímali o dění kolem sebe, žili si své obyčejné životy v područí Velkoněmecké říše a přežívali s vědomím a zároveň omluvou, že k takovému životu byli donuceni. Toho krutého léta nebylo úniku před rozhlasem, ve kterém zněla jména popravovaných. Objevovala se i na černočervených plakátech se sotva zaschlou tiskařskou černí,
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264014