Vy přec ho znáte, tvůrce smělých vojsk, miláčka táborů, karabáč krajů, oporu i strach svého císaře, dobrodružného syna štěstěny… Pak náhle zmlkla, rudou látku odhodila na podlahu a ostří meče obrátila proti sobě. „Veroniko, přestaň!“ vykřikl jsem polekaně, aby si tím mečem neublížila. „Bojíš se, kocourku? Valdštejn to holkám nedělal mečem. Víš, jak to dělal?“ Odhodila meč a chytla mě kolem krku. Těžká postel pod námi hlasitě zasténala. V duchu jsem slyšel smrtelné chroptění umírajícího generalissima, ležícího v kaluži vlastní krve. „Veroniko, pusť mě.“ Chtěl jsem se jí vysmeknout, předlouhá chapadla hladové chobotnice z pražského Klementina mi to ale nedovolila. V tu chvíli jsem netušil, že historie, kterou jsme my dva tam pokoušeli, nám to brzy vrátí. Už příští ráno přijel k muzeu autobus. Vystoupila z něho výprava od břehů Seiny, zmlsaná bohatými městy, ještě bohatšími galeriemi a muzei, přesto ale zvědavá i na tato pro ně až dosud bezmála neznámá místa. Dámy a pánové vešli do mázhausu, chápavě pokyvovali hlavami nad výkladem průvodce, až došli ke dveřím Valdštějnovy komnaty. Před nimi starší obtloustlý pán s prořídlými vlasy zvedl ruku,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263877