Marie ho znala a tušila, že se asi něco muselo stát. Hodila na sebe župan a šla postavit na kafe. Petr se posadil těžce ke stolu. Drbal se ve vlasech a civěl do rohu. Vypadalo to, že přemýšlí. On měl však v hlavě úplně prázdno. „Bojím se, že všechno je v prdeli. Víš, holka, komunisti nejsou takoví, jak se po válce zdálo.“ Marie nalila kávu. Posadila se proti němu a vzala jeho hlavu do dlaní. „Petře, přece nemůže být tak zle. Politika nás přece nikdy nezajímala. Budeme pracovat jako doposud. Neboj se. Věřím, že když se budeme starat o děti, pracovat a chovat se jako dříve, tak přece nemůžeme nikomu vadit.“ V kuchyni nastalo ticho, které přerušoval jen tikot starých kukaček. Tik tak, tik tak, tik tak. Do toho se jednou ozvala kukačka. Dvakrát zakukala, uklonila se a zase zmizela za vrátky. Petr jako by se probudil. „Bože. To už jsou dvě? Pojďme raději spát.“ V následujících dnech se začalo měnit hodně věcí. V duchu nových hesel jako „Říkáme si soudruhu“ a „Zdravíme se práci čest“. Stejné to bylo ve škole. „Tatí, tatí, paní učitelka nám dneska říkala, že už jí musíme říkat soudružko učitelko. Proč to tak je?“ vyhrkla Alenka, sotva otevřela dveře dílny. Kraus odložil šroubovák a musel si jít umýt ruce do umývadla, které měl k tomu účelu v rohu dílny.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263559
„Co říkáš? Soudružko učitelko?“ zamumlal a kroutil nad tím hlavou. „Jak jako soudružko učitelko? To hrajete zas nějaké divadlo?“ Alenka jen taky nechápavě pokrčila rameny. „Nehrajeme divadlo. Tak jí už teď budeme říkat pořád.“ „Tak to jsou kašpaři. Říkáme si soudruhu a zdravíme se práci čest. A teď si tak budeme podle nich říkat všichni?“ zamumlal. „Vždyť paní učitelka přece není v komunistické straně.“ A nezůstalo jen u toho. Uběhlo pár let a na vesnicích se začalo v plné síle kolektivizovat. Nejprve největší sedláci a postupně i ti nejmenší. Prostě všichni. Jako podle šablony vznikala Jednotná zemědělská družstva. Přesně to, co tenkrát za hospodou předpovídali Prouza s Hoškem. „Tak jsem zvědav, kdy jim začneme taky překážet a kdy nás přijdou přesvědčovat, ať vstoupíme,“ zahučel Vydra směrem ke Krausovi, když šel kolem jeho dílny a viděl, jak poctivě okopává na zahrádce malý záhon brambor. Ten se narovnal a jenom zakroutil krkem. Ale nebylo to snad na znamení nějakého protestu proti tomu, co se teď na vesnici dělo. Pravda byla úplně jiná. Kraus si potřeboval protáhnout ztuhlé svaly na krku a na ramenou. Jinak už byl smířený se vším kolem té zatracené kolektivizace. Nebyl jako Vydra. Neměl zase takový statek jako on. Dokonce často přemýšlel o tom, že by odešel s rodinou do sousedního města a že bude zase dělat ve fabrice. Nic tedy nezakrýval a Vydrovi raději přiznal.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263559
„Já už jsem se domluvil. Po žních pole i dílna půjdou do družstva. Nic moc se nezmění. Dílna tu zůstane a já tu budu mít práci.“ Věděl přitom, že nic nebude tak jednoduché, jak právě řekl. Ale zároveň věděl, že je zbytečný boj s větrnými mlýny. Na to už neměl ani chuť a asi ani síly. Chtěl, aby děti mohly studovat, a věděl, že když se nepodvolí, tak se na školy nikdy nedostanou. Tolik zase na tom svém hospodářství nelpěl. Přestože se tu nadřel jako trestanec.
100 Ukázka elektronické knihy