jako pověřenec OSN na služební cestě, tudíž syn není ani s ním…“ Hlas jí začal slábnout. Obdivuhodně se držela, ale i to mělo určitě svou mez. „Milá paní,“ přijal jsem s povzdechem nabídnutou roli, byť jsem ji plně nechápal. Teď bylo nejdůležitější udržet matku na telefonu. „Milá Alice. Věřte mi, že nemáte nejmenší důvod ke starostem. Váš syn je tady. A i když se to právě teď tak nezdá, všechno má rozumné vysvětlení.“ Zatímco jsem mluvil, natahoval jsem na sebe oblečení, neboť se na břehu objevil manželský pár se psem. Ujistil jsem se, že injekční stříkačky v pouzdře jsou celé a v pořádku. „Pojďte se domluvit. Pokud mi povíte, kde jste, velmi brzy se sejdete se synem a já vám odpovím na všechny vaše otázky.“ Matka se suše zasmála. „Nechte si ty žvásty. Řekněte rovnou, co chcete, a já slibuju, že schůzku zvážím.“ „Jste psycholožka. Snad mi umíte poradit, jak vás můžu přesvědčit o svých čestných úmyslech. Milá paní. Vážená paní doktorko Kaarnaová. Jádrem všeho je, že vy musíte v prvé řadě dostat novou dávku léku, aby vaše už započatá léčba zdárně pokračovala, nebo jinak…“ „Léku, to určitě… To jste byl vy, kdo mě omámil, když jsem v pátek odcházela ze své ordinace? Kde k tomu došlo, ve výtahu? Nebo jste mi hodil něco do kávy? Nepamatuju si, že bych budovu opustila po svých. Výsledkem vaší péče byla každopádně těžká dezorientace a víc halucinací, než má Fazer bonbonů ve svém nejlepším mixu. Dneska je sobota. Festivalový den. Je mi jasné, že jsem včerejší noc strávila omámená ve vaší péči a mezitím jste mi přeorali dům. A teď si myslíte, že mě omámíte znovu?“ „Není divu, že jste vyvedená z míry,“ připustil jsem. „Sejděme se a já vám všechno vysvětlím. Alice, prosím, prošla jste neobyčejně těžkou a…“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263464
„Váš experiment je samozřejmě zajímavý. Takový psychologický teror by mohl poplést hlavu opravdu efektivně. But you can't shit the shitter. Oukej. Zajdeme někdy na oběd a tak dál, ale teď chci dostat zpátky svého syna.“ „Ano, vašeho syna…“ „Právě jeho: my, kteří věříme v lepší svět, jsme nebezpeční i tím, že lpíme na dětech, které porodíme. Pokud přivezete mého syna do rukou mnou vybrané osoby, jsem připravená odevzdat se vám napospas bez dalších podmínek.“ „Všechno můžeme projednat,“ slíbil jsem. „Akorát že vám pořád nevěřím, že máte mého syna u sebe.“ Držel jsem se zbytků našeho pohasínajícího spojení: „Váš syn je tady. Jestli mi dovolíte…“ „Kdyby tam byl, už byste mi umožnil slyšet jeho hlas. Pláč, prosby, bolestný nářek. Pak byste mě přiměl k čemukoliv. Ale dokázal byste mučit dítě, abyste donutil matku podrobit se vaší vůli? Odvážil byste se mu uříznout prstík nebo vyloupnout oko z blonďaté hlavičky, jako byste kuchal rybu? A byl byste schopný dítě zabít, kdyby to situace vyžadovala? Anebo si možná jen cvakáte propiskou a děláte ze sebe něco jiného, v tom případě ovšem nemá smysl v našem rozhovoru pokračovat.“ Nezmohl jsem se na slovo. „Tak ven s tím,“ naléhala matka. „Mě zajímá, s kým mám tu čest…“ Došlo mi, že si není zcela jistá situací. Jinak by už hovor ukončila. Mladá Alice, s níž jsem teď mluvil, byla příliš bystrá a nedůvěřivá, aby se nechala oblafnout. Možná žila v nesprávném desetiletí, ale jinak v ní nebyla jediná známka stařecké pomatenosti či ztráty paměti. Zkusil jsem upřímnost: „Mami, teď řeknu syrovou pravdu: Já jsem Kaarna. Nesnažil jsem se tě podvést. Mně už nejsou tři roky. V srpnu 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263464
mi bylo čtyřicet sedm. Tebe postihla demence, ale teď se léčíš. Nikdo ti nedával žádné drogy, jen experimentální lék na obnovu paměti. Léčba zůstala nedokončená, protože došlo k řadě zmatků, kterým se jednou ještě spolu zasmějeme. Utekla jsi ze zařízení, kde jsi žila poslední roky. Léčí tě muž jménem Engel Lang. A teď přijde to důležité: pokud co nejdřív nedostaneš další dávku, léčba skončí nezdarem. Tvůj mozek bude kaput.“ Matka vyhekla způsobem, z něhož jsem vyrozuměl, že se jí obličej právě protáhl do křivého úsměvu. Ani já bych na jejím místě nevěřil. Vyprskl jsem smíchy. I ona se rozesmála. Smáli jsme se společně. „Vy jste mi syčák,“ vydechla posléze. „Poslyšte. Vyzkoušel jste na mě psychologickou manipulaci a nevyšlo vám to. Pojďme každý svou cestou. Já si teď půjdu pro syna tam, kde opravdu je.“ Mluvila jako postava ze špatného špionážního filmu. Náš rozhovor pro ni asi byl jakousi psychologickou hrou, v níž si mě otestovala. Stejný pocit jsem měl v dětství, když jsem se zotavoval po své nemoci a pokoušel se vrátit k životu, jaký jsem žil ještě před rokem. Jenže všechno mi připadalo cizí a falešné. Včetně matky. Za vším, co říkala a dělala, se zdál být jakýsi utajený záměr. Po narození Iines mě konečně napadlo uvažovat o svém prostonaném roce také z pohledu matky. Musela se připravovat i na onu možnost, že její jediné dítě zemře. Vyléčil jsem se, ale matka se možná už stihla se mnou v duchu rozloučit, a dívala se na mě proto jako na nebožtíka. Na druhou stranu ve mně choroba možná zanechala neurologické poškození, které pak mělo vliv na můj citový život a myšlení. 10 0
Ukázka elektronické knihy