po svém posledním zásahu nechal. Mysli pozitivně, nabádal jsem se. Máš práci. Na terminálu nikdo neseděl, takže jsem si mohl pohrát se zdrojovým kódem. Kdysi dávno byl SCION jen aplikace. Fungoval jako kterákoli jiná, třeba Internet Explorer nebo iTunes. Existuje milion způsobů, jak sestavit inteligentní program. Některé z nich tvoří spousta menších aplikací, menších konceptů — menších UI —, které běží zároveň, krmí jedna druhou a předávají si informace. Jiné na základě algoritmů v podstatě dolují data. A jiné — dobrým příkladem je třeba Organon — jsou mnohem složitější, a přesto v určitém smyslu prostší, poháněné jednoduchými moduly, které se snaží porozumět přijímaným datům. Nejde o rozsah dat, ale o to, jak s nimi má program naložit. SCION měl od všeho trošku. Vznikl jako překladač jazyků v tabulkách — dítě Marka Oceana. Projekt, na němž pracoval s Lauřiným otcem, Danie lem Bowem. Postupně z něj vytvořili jakousi primitivní umělou inteligenci, základního chatbota. Ovšem řeč je o počátku osmdesátých let — sami nevěděli, kam jejich projekt povede. A ani to vědět nemohli, protože budovali něco, co se v tehdejší době považovalo za nemožné. Viděl jsem zdrojový kód, který původně napsali. Vlastně ho vytvořil Bow. Jeho rukopis byl čitelný v každém řádku. Nejstarší části kódu pocházely z poloviny sedmdesátých let. Kousky jsme použili. Pár myšlenek. Moc ne. Vlastně skoro nic. Byl to ještě dost nedokonalý kód. Bavil jsem se o něm s Laurou, ještě než jsme spolu začali chodit. Využíval jsem ty informace k nenápadnému flirtování. Říkal jsem jí, že je ten program jako já v pubertě, když jsem začínal randit. Snažil jsem se políbit dívku, co se mi líbila, ale ve skutečnosti jsem nevěděl, jak na to. Měl jsem určitou představu, díky televizi a filmům, jenže jsem byl moc mladý a hloupý na to, abych chápal, co dělám špatně. Občas se mi náhodou něco povedlo, ale v zásadě jsem tápal.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263150
Program, který vznikl jako obyčejný překladač, už v roce 2007 spravoval celou zákaznickou linku Bow. Operátoři na druhém konci drátu byli skuteční, ale přepojování, rozřazovací menu podle číselníku a dotazník na konci, to všechno řešil SCION. (A v letech 2013 a 2014 už i přijímal hovory a díky předmluvené databázi slov pomáhal zákazníkům řešit jejich technické potíže. Šedesát pět procent volajících se domnívalo, že mluví se skutečným člověkem. Nejlepší výsledek v oboru.) Řídil — naprosto samostatně, pokud se nic nepokazilo — naše vnitřní komunikační systémy, e-mailové servery, provoz na webových stránkách (které musely být neustále funkční, nikdy nesměly spadnout, to by se vedení pominulo). Měli jsme ho nainstalovaný na palmtopech a postupně jsme ho zaváděli na mobily. Ba co víc, byl i na našich noteboocích. SCION tvořil kostru BowS, našeho operačního systému. Stál za rozhraním, které se všem tolik líbilo, za grafikou a uvítacím trylkem, doprovázejícím zapnutí počítače, který připomínal začátek nějaké písničky. Náš tržní podíl činil kolem šesti procent — míň než Apple, ale zato víc než jakýkoli produkt Linuxu. Byli jsme konkurenceschopní. BowS běžel na bankomatech, čtečkách kreditních karet a pokladnách v obchodech. V San Francisku a okolí ho na zkoušku nainstalovali i do dopravních kamer, abychom zjistili, jestli ho dokážeme ještě vylepšit. Fungovaly na něm účetní programy, textové editory i webové stránky. Byl všude, a přesto si nikdo neuvědomoval, jak všestranný je. Proč? Protože lidé umělou inteligenci nechápali. To málo, co o ní věděli, měli z filmů — z Terminátora znali Skynet a jeho armádu robotů. Nebo z Válečných her, které si všichni pamatovali z dětství. Zkrátka z filmů, v nichž umělá inteligence napodobovala lidi nebo představovala operační systém, do kterého se člověk může zamilovat, nebo krásné robotky uvězněné v sexuálních doupatech. Ale skutečnost taková není. Jednoduše není. V reálném světě je UI jen program, který na
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263150
rozdíl od ostatních zvládne vykonávat víc než jeden příkaz a umí se učit z chyb. To je UI. Lidé tehdy řešili, ach, co všechno dokážeme, až budeme mít doma umělou inteligenci, bla, bla, bla, jenže my jsme ji už měli. Veřejnost si to jen neuvědomovala, protože jsme ji tak nenazývali. V práci jsme neustále žertovali, že se pokusíme zabránit tomu, aby se z našich výtvorů staly válkychtivé UI, co jednoho dne zničí svět. Byl to vtip, a zároveň nebyl. Etika byla při budování umělé inteligence dost zásadní. Ale Ocean chtěl produkt, který by lidi zaujal. Chtěl filmovou verzi toho, na čem jsme pracovali. Vydělávali jsme peníze, prosperovali jsme. Naše oddělení odvádělo skvělou práci. Já taky. Jenže on chtěl hlas. Osobnost. Dokonce tvář na obrazovce. Nešlo by o skutečnou inteligenci. Byla by to trapárna, imitující umělou inteligenci. Poháněná SCIONem, ale tak si to investoři žádali. Vzpomínáte, jak Deep Blue porazil Kasparova? Nebo jak UI od Googlu konečně vyhrála tu partii go? Představte si, jaký poprask by tyhle události vyvolaly, kdyby inteligence, provádějící všechny ty tahy, měla lidskou tvář. Pracovali jsme na tom. Nová funkce. Databáze SCIONu, která by dokázala zodpovědět jakoukoli otázku a následně zapříst na dané téma rozhovor. A také by si uměla udělat vlastní názor. Krmili jsme ho encyklopediemi, vtipy a citáty. Daty, z nichž by mohl vytvářet odpovědi. S podobným kódem kupodivu přišel už Daniel Bow, když SCION sestavoval. Museli jsme ho osekat, změnit a vyšperkovat — protože byl nefunkční —, ale obsahoval základní atributy syntetizátoru řeči i základní pravidla větné stavby. To, co jsme tam tehdy měli, byla — jak říkal ten chlápek ve filmu Frajer Luke — chyba v komunikaci. Drhlo to a nešlapalo. Bylo to rozbité. > SCIONe. Máme dnes nějaké zajímavosti? > Slyšel jsi už o Napoleonovi?
100
Ukázka elektronické knihy