100 hodin, kdy umírala republika
tahu na cíl rozptylovat. Führer se v euforii válečnického nadšení opájí v té době nejen současnými, ale i mnoha budoucími cíli a sebejistě tvrdí: „Teď se zmocníme Československa, letos v létě získáme kontrolu nad zbývající částí střední a východní Evropy, v roce 1940 smeteme Francii z mapy světa a Velkou Británii uvrhneme do stavu otroctví. V roce 1941, až budeme mít k dispozici všechny zdroje Evropy, se spojíme s Japonskem a sjednoceným útokem srazíme na kolena nejen Spojené státy americké, ale možná i Jižní Ameriku.“ S těmito vizemi se Hitler počátkem března 1939 svěřuje třem vysoce postaveným osobám, o čemž se brzy dozví Otto von Habsburg, který vše slovo od slova tlumočí americkému diplomatovi Williamu C. Bullittovi. Že to, čím se Hitler holedbá, vybízí spíš k úsměvům? Ne nadlouho. Vždyť první tři body vůdcova pořadníku – Československo, Polsko, Francie – jsou dopředu určeny i v časovém pořadí skoro přesně a nyní se prostě řeší startovní úkol: české země. Ale že by všichni… Nechce se věřit, že by se v Berlíně, onom pomyslném pupku světa, mohla nacházet jen Hitlerova válkychtivá kohorta. Musejí se tam přece vyskytovat i jiní lidé: zkušení diplomaté, kteří sloužili již v předhitlerovské éře, analytici tajných služeb, vzdělaní znalci zahraničněpolitické problematiky, kteří jsou často absolventy světových univerzit, je tam i skupina kriticky, leč mlčky vše sledující vnitřní opozice. Ti všichni se přece musejí přinejmenším zamýšlet nad tím, jak Evropa přijme to, co se chystá. Jak se tři velmoci, jejichž vrcholní zástupci se před pouhým půlrokem sešli v Mnichově, postaví k tomu, že se z dokumentu s jejich podpisem stane cár papíru? A jak bude přijat fakt, že obsazením českých zemí by došlo k okupaci prvního etnicky i jazykově neněmeckého státu a území, což je přece jen 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262673