– Škrrrr, udělala zeď. Prolétli jsme stěnou, která byla vyrobena z pomalovaného hedvábí. Automobil nadskakoval po opuštěném poli a potrhaná látka vlála na chromovaném emblému firmy Mercedes na kapotě. Nepoškozené reflektory osvětlovaly zabedněný stánek s občerstvením a F. šlapal na brzdu. Na dřevěném pultu stánku jsem si všiml prázdné lahve s dírkovanou zátkou. Tupě jsem na ni zíral. – Udělal ses? ptal se F. Přirození mi viselo z poklopce jako přetržená nitka. – To je blbý, pronesl F. Začal jsem se třást. – Přišels o fantastickej orgasmus. Opřel jsem se zaťatými pěstmi o palubní desku, položil na ně hlavu a křečovitě se rozplakal. – Dalo nám dost práce to tady postavit, pronajmout si celý to parkoviště a vůbec. Obrátil jsem k němu hlavu. – My? Kdo to je, my? – Edith a já. – Edith o tom věděla? – Co ta vteřina těsně předtím, nežs měl začít stříkat? Cejtils tu prázdnotu? Cejtils ten pocit svobody? – Edith o těchhle tvejch prasárnách ví? – Neměl jsi toho nechávat, kamaráde. Neřídil jsi. Nemohl jsi nic dělat. Padala na tebe zeď. Přišels o fantastickej orgasmus. – Edith ví, že jsme teplý? S vražedným úmyslem jsem ho popadl za krk. F. se usmál. Ve slabém oranžovém světle vypadala moje zápěstí tenká a směšná. F. si mé prsty sundal z hrdla jako náhrdelník. – Klid. Klid. Utři si oči. – F., proč mě mučíš? – Ale příteli, když ty jsi takový opuštěný. Den ode dne jsi opuštěnější. Co s tebou bude, až nás nebudeš mít?
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262521