98
L au r a W a l d e n • N e f r i tov é
slzy
Tim si nemohl pomoct. Líbila se mu ta prudkost, s jakou se bránila pravdě. „Nejsem tvůj nepřítel. Sami jsme byli otřeseni, když jsme se dozvěděli, že máme někde v Austrálii prastrýce. Moje babička o jeho existenci vůbec nevěděla. Jeho otec ho dal do domova jako dítě, když byla moje prababička těhotná.“ Sofie zbledla. Třesoucími se prsty sáhla po další cigaretě, zhluboka potáhla a bojovně se Tima podívala. „Tak pozor, můj milý, tady není co dědit, pokud myslíte na ztracené příbuzenství!“ „Ale, z jakého krimirománu tohle máš? Copak vypadám jako nějaký podloudný dědic?“ Sofie pohrdavě vyprskla. „Myslíš, že to má každý napsaný na čele, že je zločinec? To je přece takový trik, že napřed pošlou někoho obratného a protřelého.“ „Dobrá, když mi nevěříš, babička ti zítra ukáže ty doklady!“ „Něco takového se dá zfalšovat.“ „To je opravdu jako ze špatného románu! Odkud bych asi věděl, že Benjamina adoptovali manželé Bedfordovi?“ „Protože jsem ti to jméno právě řekla,“ vyprskla. „Tak tě prosím, abys zítra zavolala řediteli domova v Aucklandu, ten mé babičce potvrdil, kde tvůj děda žije.“ „Zítra jsou Vánoce. To nikam volat nebudu!“ rozčilovala se Sofie. „No dobrá, pak mám lepší nápad. Zítra se prostě zeptáme tvého dědečka, to už by se měl vrátit ze své cesty.“ „Jaké cesty?“ zeptala se překvapeně. „Tušil jsem, že mi lžeš. Ani s námi nemusíš jít. Jen mi řekni, kde bydlí, a my ho navštívíme sami.“ „Ne, to neuděláte. Tak, a teď už musím zpátky do práce.“ Sofie vyskočila ze židle. V hlavě jí hučelo. A nejhorší bylo, že tušila, že na tom příběhu bude něco pravdy, protože jako člen nějaké kriminální bandy Tim opravdu nevypadal.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262485