samu sebe barbarskému světu.“ Jen o několik let později maršál Pétain veřejně charakterizuje vichistickou Francii jako „společenskou hierarchii… odmítající falešnou představu přirozené rovnosti lidí“.52 Italská politika pochopitelně do značné míry připomínala nacistické názory na rasu a říši. Mezi Hitlerovým a Mussoliniho imperiálním projektem však existovaly dva zásadní rozdíly. Jedním z nich bylo to, že Němci brali rasový exkluzionismus (a ostatně i právo obecně) vážněji než Italové. Norimberské zákony fungovaly mnohem efektivněji než rasové zákony z roku 1938. Druhý rozdíl spočíval v tom, že zatímco „břemeno“ fašismu – stejně jako starších imperialismů – spočívalo v civilizování druhých především mimo Evropu, u národního socialismu to tak nebylo. Bezpochyby právě zpětná proměna Evropanů v barbary a otroky se nejvíce dotýkala citlivosti tohoto kontinentu. Události v letech 1938–40 ukázaly, že typ vůdcovské role, kterou si nacistické Německo přálo zastávat v Evropě, je možné získat kombinací podrobování a „hegemonie“. Vojenský způsob podrobování vedl buďto k anexi – jako tomu bylo v případě Rakouska –, nebo k okupaci: vpád do Čech a Moravy na jaře 1939 se kupříkladu interpretoval jako názorná ukázka důležitosti „fenoménu vůdcovství v mezinárodním společenství“.53 Druhá vídeňská arbitráž ze srpna 1940 – dohoda vyjednaná Hitlerem, jež měla urovnat územní spory ve střední Evropě – byla dokladem možností hegemonie: Německo získalo nárok na rumunskou těžbu ropy, působilo jako regionální arbitr mezi Maďarskem, Slovenskem a Rumunskem a nad německými menšinami v těchto zemích si vytvořilo „opatrovnická práva“. Němečtí komentátoři tento poslední krok vychvalovali jako obrovské vylepšení systému ochrany menšin staré Společnosti národů: „zákony na ochranu této národnostní skupiny“ dávaly „mateřské zemi“ právo zasahovat v případě sporů mezi menšinou a hostitelskou vládou; rovněž proměnily celou „národnostní skupinu“ v kolektivní právní entitu. Tyto právní úpravy však vypadaly mnohem lépe v roce 1940, tedy v době vrcho-
52
53
Baer, Test Case, s. 56; J. Delarue, „La guerra d’Abissinia vista dalla Francia: le sue ripercussioni nella politica interna“, in A. del Boca (ed.), Le guerre coloniali del fascismo, Bari 1991, s. 317–359; E. Weber, „France“, in Rogger, Webber, The European Right: A Historical Profile, s. 97. Citováno in R. Schlesinger, Federalism in Central and Eastern Europe, New York 1945, s. 457–458.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261988