Špetka věčnosti (Ukázka, strana 99)

spoutali, koktali své formulky, a Danglard tiše pronesl: „Nehaňme nikdy tu, jež padla nejhlouběji. Kdo ví, pod jakým jhem trpěla duše její.“ Adams­berg přitakal, aniž tušil, koho si to Danglard přivolal za bílého dne na pomoc ke zpěvu soumraku. „Samozřejmě že si vzpomínám,“ řekl Danglard a otřásl se, jako když ho zamrazilo. „Ale ta je daleko, sedí ve vězení ve Freiburgu.

Odtamtud na vás její stín nepadne.“ Adams­berg vstal. Oběma rukama se opřel o zeď a díval se, jak padá déšť. „Až na to, že před deseti měsíci a pěti dny, Danglarde, zabila bachaře. A utekla z vězení.“ „Panebože,“ hlesl Danglard a zmačkal kalíšek. „Proč nám o tom neřekli?“ „Badenský zemský úřad nás opominul upozornit. Administrativní překážky. Dozvěděl jsem se to, teprve když jsem se vrátil z hor.“ „Dostali ji?“ Adams­berg neurčitým posunkem ukázal na ulici. „Ne, kapitáne. Bloumá někde venku.“

99

3vargas špetka-věčnosti_384.indd 99

29.1.2019 9:43:12

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261895

XIV Estalère napřáhl ruku s otevřenou dlaní a ukázal šedivé kamínky z Clignancourtu, jako by to byly diamanty. „Co je to, praporčíku?“ zeptal se Danglard, sotva pozvedl zrak od monitoru. „To je pro něj, majore. Přesně tohle mě poslal hledat.“ Pro něj. Pro Adams­berga.

Danglard se podíval na Estalèra, aniž se snažil porozumět, a hbitě stiskl tlačítko interního telefonu. Už byla tma a děti ho doma čekaly na večeři. „Komisaři? Estalère pro vás něco má. Hned přijde,“ dodal k mladíkovi.

Estalère se ani nepohnul, dlaň pořád otevřenou. „Dej si pohov, Estalère, než sem dorazí. Chodí pomalu.“ O pět minut později, když Adams­berg vešel do místnosti, mladík téměř nezměnil polohu. Čekal, nadějí proměněný v sochu.

Opakoval si komisařovu větu, kterou pronesl během sezení: „Vezměte s sebou Estalèra, ten má dobré oči.“ Adams­berg zkoumal trofej, kterou mu mladík podával. „Čekaly tam, že jo?“ řekl s úsměvem. „Venku, přede dveřmi, vlevo od schůdku.“ „Já věděl, že mi je přineseš.“ Estalère se narovnal, šťastný jako ptáče vracející se z prvního letu s žížalou v zobáku. „Směr Montrouge,“ prohlásil Adams­berg. „Už máme jen jeden den, tak ho nastavíme nocí. Vyrazte ve čtyřech, nebo pokud možno v šesti. Justin, Mercadet a Gardon pojedou s tebou.

Jsou ve službě.“ „Mercadet je ve službě, ale spí,“ připomenul Danglard.

100

3vargas špetka-věčnosti_384.indd 100

29.1.2019 9:43:12

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261895

„Tak teda jeď s Voisenetem. A s Retancourtovou, pokud se k tomu dá zverbovat. Retancourtová když chce, dokáže žít beze spánku, řídit vůz deset nocí za sebou, projít pěšky Afriku a chytit letadlo ve Vancouveru. Transformace energie, úžasná věc.“ „Já vím, komisaři.“ „Prohledejte všechny veřejné zahrady, parčíky na náměstích, stromové aleje, nezastavěná prostranství. Nezapomeňte na staveniště. Odebírejte vzorky ze všech míst.“ Estalère skoro vyběhl, s pokladem v zaťaté pěsti. „Mám jet s nimi?“ zeptal se Danglard, který právě vypnul počítač. „Ne, běžte uvařit dětem večeři, já půjdu taky. Camille hraje v Saint-Eustache.“ „Můžu požádat sousedku, aby jim udělala večeři. Už nám zbývá jen čtyřiadvacet hodin.“ „Velké oko si s tím poradí, a nebude sám.“ „Proč si myslíte, že tak vyvaluje oči?“ „Asi něco viděl v dětství. Nám všem se stalo, že jsme v dětství něco viděli. Některým z toho zůstaly vyvalené oči, jiným tlusté tělo nebo ne úplně jasná hlava nebo…“ Adams­berg se zarazil a vyhnal si z myšlenek zrzavé pruhy ve vlasech jejich nováčka. „Řekl bych, že Estalère našel ty kamínky úplně sám. Řekl bych, že Retancourtová o tom nechtěla ani slyšet a že šla s tím novým na skleničku. Možná na pivo.“ „Možná.“ „Retancourtová se na mě ještě občas naštve.“ „Vy dokážete naštvat každého, komisaři. Proč ne ji?“ „Každého, kromě ní. Tak bych si to přál. Uvidíme se zítra, Danglarde.“ Adams­berg se natáhl na svou novou postel s dítětem položeným na břiše, které se jako opička drželo otcových chlupů na prsou.

101

3vargas špetka-věčnosti_384.indd 101

29.1.2019 9:43:12

Ukázka elektronické knihy