Kníže (Ukázka, strana 99)

A ztratím-li Osadu, zklamu stonásobně,“ přemýšlel, „bodejť by mě radši havrani rozklovali, než abych se teď musel dívat na naši záhubu!

Takhle se do Poljany vrátit nemohu…“ Rammwald znovu zformoval své pluky. Zatroubily polnice a bojovníci je doprovodili pokřikem. Nyní stála proti sobě ta dvě vojska, muži dívali se jeden na druhého, vyprovokováni do krvavé bitvy. Kníže se naposled pokřižoval. „Všemohoucí Bohyně, královno andělů, milosrdná a spravedlivá, dej, ať to, co dělám, je správné.“

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261705

11.

Křídlo sokola míří ke králi, křídlo vrány míří na hřbitov.

– Muhammad Iqbal Vrangenci se pustili do boje s divokostí a sebevědomím. Baron nepochyboval o tom, že jeho vycvičení vojáci, hraničáři a zběhové z Osady rozpráší poljanskou sebranku a dobydou Osadu ještě dnes.

A skutečně, v prvních okamžicích bitvy to již vypadalo, že potírají pěší jednotku Pozharskiho a likvidují nepřítele, jenže po hodině boje začal Vrangencům docházet dech. Měli za sebou dlouhou cestu z Meervalu, odkud si odnesli nemálo zranění, která se jim ještě zcela nezhojila, a po nájezdu na Osadu, běhu do svahu skrz hustou smrčinu a boji s lukostřelci již byli unavení. Rány se vojákům začaly otevírat a krvácet, zbroj povolovala, síly docházely. Zato knížecí věrní byli při síle, a když se nepřítel začal unavovat, dodalo jim to na odvaze.

Bitva trvala do odpoledne a ukončilo ji až vyčerpání obou stran.

Baron byl vzteklý a mrzutý z takového výsledku, ale jako zkušený válečník musel uznat, že v takovém stavu svou armádu proti Pozharskimu poslat nemůže. Když se od sebe jednotlivá vojska odtrhla, vyzval kníže barona ke stažení svých bojovníků z lesa. Baron mu vyhověl. Osadu mu Poljanci stejně nechali prázdnou, a tak mu nezbývalo, než se vrátit do tábora a nabrat síly. Na louce sice padlo mnoho Poljanců a Orlenburčanů, ale ti, co zbývali, představovali v tu 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261705

chvíli až příliš silného protivníka. Kníže se tak vrátil do Osady a nechal sem všechny raněné dopravit na koních. Na naléhání Zalozhnevy a Wittensteena se bitvy stranil, protože kdyby v ní sám padl, ztratila by Poljana veškerou naději. Dohoda by po smrti knížete pozbyla platnosti. Přesto se jeho šavle začervenala krví a něčí obouruční meč ho ťal v boku, naštěstí ne hluboko. Osadu se mu podařilo získat zpátky, alespoň prozatím, ale ještě zdaleka neměl vyhráno. Baron Rammwald se mezitím v táboře rozhodoval, co učinit dál.

Třebaže měl stále ještě dost mužů, situace se mu vymkla kontrole.

Očekával, že pobije Poljance najednou a získá Osadu dřív, než by se kdokoli stačil vzpamatovat a než se do světa rozkřikne zpráva o dohodě, kterou právě porušil. Však mrtví by o jeho vpádu svědčit nemohli. Jenomže Osada mu odolala, kníže je stále naživu a chrání ho listina, která byla podepsána jménem Vrangenu, a baron věděl, že v tomto konfliktu nenajde zastání, protože jedná proti vůli Bohyně i proti právu. Kdyby zaútočil podruhé, hnal by své vyčerpané a ponížené vojsko na smrt, ještě by se proti němu panstvo mohlo začít bouřit. Už teď visí jeho autorita na vlásku, zatímco z mladého, nezkušeného kozáka mají vojáci stále větší respekt. Co si teď má počít?

Baron přecházel sem a tam po velitelském stanu a usilovně přemýšlel. Když po delším čase vyšel ven, už začínalo pomalu zapadat slunce. Rozhlédl se po táboře, kde jeho bojovníci odpočívali a ošetřovali si rány. Na první pohled mu bylo jasné, že bojovat se jim dnes už nechce. A čím později by znovu zaútočili, tím víc sil by

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261705