Byl to smutný tábor, neboť pro žízeň nemohli spolknout ani sousto potravy. Lhostejně nechali vyhasnout oheň a nikdo nemluvil. Pojednou zaslechli zaharašení suchých větví a všichni se chopili zbraní; byli to však jen věrní sluhové, vracející se s vodou, kterou šťastně nalezli. Ihned rozdělali oheň, uvařili v hrnci, jejž dostali od Mo-Panzy, polévku ze zvěřiny pro bělochy, a potom se vařilo ještě dvakrát pro černochy. Pomalu se již rozednívalo, když hody končily. Ve vesnici Ki-a-Ňama jim domorodci řekli, že do Mo-Sinkobo je jen pět nebo šest hodin cesty. Tak málo! V jejich vzpomínkách to bylo již na okraji civilisace. Domorodci naznačovali, ukazujíce nízko nad obzor, že možno tam doraziti dříve, než slunce zapadne. A tak se Holubovi, přes to, že byli již hodně vysíleni, vydali ihned na další cestu. Zapomněli, že nemohou pochodovat tak rychle, jako zdraví silní černoši. Přišla noc, a ještě byli daleko od svého cíle. Růžena Holubová se opírala těžce o svého manžela; sotva šla, a on sám se jen ztěžka vlekl na svých bolavých nohou. Znovu a znovu musili odpočívat u cesty. Měli potravu, ale byli příliš vysíleni, než aby mohli něčeho požíti. Lomcovala jimi horečka, paní Holubová monotónně vzlykala, a tak táhli africkou nocí. Pojednou doktor Holub pocítil, že její ruce jsou studené jako led, zdálo se, že se zhroutí. Žádný z černochů neměl tolik síly, aby ji mohl nésti. Ale nějak se přece jen potáceli kupředu, i když každý kilometr šli hodinu. Konečně se dovlekli do vsi. Bylo již pozdě
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261692