Č Á S T I I – U P L AT Ň O VÁ N Í D A N Ě Z P Ř I D A N É H O D N O T Y
některém ze zdaňovacích období mohl být nárok uplatněn nejdříve. Prakticky to znamená, že povinnost podat dodatečné daňové přiznání tedy nemá plátce, jemuž vznikl u příslušného zdanitelného plnění plný nárok na odpočet daně, ale tuto povinnost má vždy plátce, který je povinen krátit nárok na odpočet daně koeficientem. Tím by mělo být zajištěno, aby uplatňoval nárok s použitím koeficientu příslušného roku, v němž nárok na odpočet daně vznikl. Současně však pro výše uvedený postup platí výjimka pro plátce, kteří mají vypořádací koeficient vyšší než 95 %, kdy však tato výjimka neplatí, pokud by předmětem daného odpočtu byl dlouhodobý majetek. § 73 odst. 5 ZDPH
Daňový doklad pro prokázání nároku na odpočet daně musí obsahovat všechny zákonem předepsané údaje. Pokud doklad všechny údaje neobsahuje nebo jsou uvedeny chybně, může plátce prokázat oprávněnost odpočtu daně jiným způsobem. Od 1. 4. 2011 do 31. 12. 2011 však tento postup nebylo možné uplatnit, pokud chybějícími náležitostmi byly údaje rozhodné pro výpočet daně nebo DIČ.
§ 73 odst. 6 ZDPH
Pokud částka uvedená na daňovém dokladu převyšuje výši daně, která měla být uplatněna dle zákona, tj. poskytovatel plnění na daňovém dokladu omylem uvedl vyšší daň, je plátce oprávněn uplatnit nárok na odpočet pouze ve výši daně, která měla být správně uplatněna. V opačném případě, tj. jestliže poskytovatel plnění uvedl na daňovém dokladu nesprávně nižší daň, má plátce nárok na odpočet ve výši daně uvedené na daňovém dokladu. J U D I K AT U R A
Plátce daně, který je jako příjemce služby povinen přiznat a zaplatit daň v souladu s čl. 21 Šesté směrnice, není povinen dokládat nárok na odpočet daně daňovým dokladem. Rozsudek Evropského soudního dvora (C-90/02 Bockemuehl) J U D I K AT U R A
Nárok na odpočet daně na vstupu z přijatých plnění vzniká pouze v rozsahu, v jakém je daň skutečně splatná podle zákona. Nárok na odpočet daně nelze uplatnit na základě pouhé skutečnosti, že daň je uvedena na daňovém dokladu. Daň uvedená na daňovém dokladu musí být sice dodavatelem odvedena v souladu s čl. 21 odst. 1 písm. c) Šesté směrnice, ale odběrateli nárok na odpočet této daně dle čl. 17 odst. 2 písm. a) nevzniká. Nárok na odpočet daně nemůže být uplatněn v případě, kdy daň nekoresponduje s předmětnou transakcí, ať už z důvodu, že daň uvedená na faktuře je vyšší než daň splatná podle zákona, nebo se jedná o plnění, které není předmětem daně. Rozsudek Evropského soudního dvora (C-342/87 Genius Holding) J U D I K AT U R A
Pojem „daňový doklad“ musí být vykládán s odkazem na čl. 18 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 22 odst. 3 Šesté směrnice, v němž jsou uvedena pravidla pro povinný obsah náležitostí daňového dokladu, a čl. 22 odst. 3 písm. c), jenž umožňuje členskému státu stanovit kritéria určující, zda doklad slouží jako daňový doklad, a umožňuje členskému státu považovat za fakturu ne pouze originál faktury, ale i jiné dokumenty, které naplňují kritéria stanovená členským státem. Článek 18 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 22 odst. 3 Šesté směrnice dovolují členskému státu považovat za daňový doklad jakýkoliv jiný dokument sloužící jako faktura naplňující kritéria stanovená samotným tímto státem. Citovaná ustanovení směrnice udělují členskému státu plnou moc požadovat předložení originálu faktury zakládající nárok na odpočet daně, jakož i plnou moc připustit jiné důkazy tam, kde plátce nemá originál faktury v držení, na základě kterých je možné prokázat, že se plnění skutečně uskutečnilo. Rozsudek Evropského soudního dvora (C-85/95 Reisdorf) 88
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261530