Tohle už nevydržím a propukám v hurónský řev. Monika koukne, kam že se dívám. Spatří profesora a rozplácne se smíchy na stolek, sotva dechu popadá. Stačil jí jediný pohled na našeho třídního, jak máchá bezmocně rukama a snaží se nám vyhrožovat. Cítíme, že už je to neúnosné. Z hlediště k nám doléhá ledové ticho a nepřátelství diváků. Pomalu se začínáme probírat ze smíchu a zkoušíme nejdříve jednotlivá slova a pak už celé věty textu. Dlouhý silný smích nás přece jen unavil. Na scénu má přijít dohazovačka Tekla. Nakonec v sobě našla tolik odvahy, že vstoupila na jeviště. Její přítomnost nás vrací do reálu a představení běží nerušeně dál. Odehrály jsme spolu spoustu představení ve školním studiu i jinde. Tenhle okamžik nám však utkvěl v paměti navždy jako veselá příhoda z divadla. Ale i jako odstrašující případ. Už nikdy jsme nepropadly tak bezuzdnému smíchu na scéně jako tenkrát. Jednou jsme od někoho získaly takzvaný „chechtací pytlík“. Vypadá jako látkový pytlíček, a když se na správném místě zmáčkne, ozve se nezaměnitelný smích Vlasty Buriana. Navštívily jsme spolu představení našich starších kolegů. Podívat se, jak se má umění správně dělat. Zjišťujeme, že je to takové smutné představení. Diváci se nesmějí ani na místech, kde by se opravdu smát měli. „Chtělo by to nějaké vzrůšo,“ řekla jsem.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261458