„Omlouvám se?!“ vykřikla jsem. „Omlouvám se? Myslíš, že to stačí? Nechal jsi mě samotnou uprostřed neznámého paláce, o kterém ani jeden z nás netušil, jestli je opravdu opuštěný, nebo ne!“ křičela jsem na něj. „Myslel jsem, že jdeš za mnou,“ hájil se, a i když se tvářil zkroušeně, nedokázal mě tím obměkčit. „Za tebou? Já ani netušila, že někam chceš jít!“ ječela jsem mu přímo do obličeje. „Ale já ti říkal, že to musíme ostatním říct. Souhlasila jsi. Vážně jsem si myslel, že jdeš za mnou,“ odpovídal Trivet. Vypadal, že má slzy na krajíčku, což mě na chvíli zarazilo. Vzpomněla jsem si, jak jsem reagovala na něco, co mi říkal a co jsem nevnímala. „Kdy ti došlo, že s tebou nejsem?“ zeptala jsem se a divila se, že můj hlas najednou zní tak klidně. „Až u dubu. Já. Byl jsem nadšený, že jsme našli Wildaran. Utíkal jsem chodbou, a když jsem tě chtěl nechat jít jako první po schůdcích, všiml jsem si, že se mnou nejsi. Jenže louče už skoro dohořela a jinou jsem neměl. Měl jsem se vrátit. Měl jsem jít zpátky. Klidně po tmě. Neměl jsem tě tu nechat. Ale v tu chvíli jsem si myslel, že bude nejlepší dojít pro ostatní. Opravdu mě to mrzí a pochopím, když mi to nikdy neodpustíš.“ Nedokázala jsem nic říct. Nemohla jsem mu ani vyčíst, že se pro mě bez louče nechtěl vracet. Vždyť jsem sama měla strach vstoupit do temné chodby. „Jestli chceš, klidně na mě křič. Zasloužím si to,“ pronesl Trivet. „Myslím, že vynadáno jsi už dostal dostatečně,“ ozval se Creagan, který se teprve teď odvážil vstoupit do našeho rozhovoru. Otočila jsem se k němu s nechápavým výrazem. „A co jsi čekala? Přijel sám, vyprávěl něco o paláci, a že tě v něm nechal. Navíc to nebylo nic proti tomu, co mu řekla Isobel.“ „Nikdy jsem mámu nezažil naštvanou. Vždy byla klidná. Ale tentokrát,“ zarazil se Trivet. „Radši budu čelit Lautusovi, než to znovu zažít.“ „Lautus!“ vykřikla jsem ve stejnou chvíli, kdy Trivet vyhrkl: „Hon!“ Najednou bylo vše zapomenuto. Radost z nálezu paláce i vztek, že mě v něm Trivet nechal samotnou, musely jít stranou. „Jestli nám nejsou draci nakloněni, tak jsme v háji,“ vydechla jsem. „Pojedu do Dramonu,“ prohlásil rázně Trivet. „Tvůj kůň se splašil, hledal jsem tě a našel zraněnou. Musel jsem tě odvézt na Wildaran a postarat se o tebe. Až když ti bylo dobře, dovolil jsem se vzdálit a jet se omluvit. Musíme doufat, že král omluvu přijme,“ přemýšlel nahlas. Raitë, teď, víc než kdy jindy, by se hodila tvá ochranná křídla. Prosím, ať se Trivetovi nic nestane, pronesla jsem v duchu tichou mod-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261392