3kor_kar_vnitrek352.indd 101
do kuchyně, pošeptal mu nad předposledním románem Technik: „Žádnou policii.“ Julián překvapeně zvedl hlavu. V Technikově tváři se už nezračilo napětí, ale naléhavost a strach. Oči zabloudily ke kuchyni, jakoby v obavách, a pomalu se zavřely a opět otevřely. Výraz v nich zůstával skoro stejný. Podpisy ve zbytku knih byly pak o poznání rozkolísanější. Když Mariela přišla z kuchyně, měl hotovo. Rozloučili se napůl zdvořile, napůl vřele. Technik děkoval. Mariela se usmívala. Julián se poroučel. Před domem zaváhal, kudy jít, a zvolil cestu po nájezdové smyčce k Thermalu. Nahoře se ohlédl na okna starého bytu. V obývákovém stála Mariela a pozorovala ho. Technik se na něj díval z pracovny. Zvedl dokonce ruku na pozdrav a pak pohlédl doprava, jako by věděl, že u okna vedlejšího pokoje stojí Mariela a dívá se za Juliánem. Jako by ji viděl skrze zeď. *** Sobota. Jasný chladný den. Sadová ulice, hotel Mantova. Někdo v obleku v rozrušení roztočil otočné dveře do recepce a opsal jejich osu zbytečně ještě jednou, němá groteska. Poté se do lobby trefil, přiklopýtal k recepčnímu a naklonil se k němu přes pult s otevřenou tlamou, z níž vystříkla pěna, která nevycházela zevnitř úst, a už vůbec ne z jícnu, ale z koutků rtů. Jak vyprávěl kluk za pultem. Když na něj chlap vrhl svůj dech, instinktivně zvedl pěst. Trefila útočníka do nosu a oba dva to vyvedlo z míry. Zuby,
101
09.04.2019 15:55:24
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260923
3kor_kar_vnitrek352.indd 102
které chňaply po prstech, necvakly naprázdno, ale do jazyka kořenícího v jejich sousedství. Na délku dva centimetry, na šířku asi čtyři. Spadlo to na pult jako červený červ, a jak se z toho vyřinula krev, před očima to šedlo a smršťovalo se do podoby motýlí kukly. Recepční to v panice smetl prudkým pohybem zápěstí z pultu, odletělo to stranou a skončilo pod polstrovanou židlí. Chlap už byl u ní, převrátil ji. Něco na zemi našel a nacpal si to do zkrvavených úst. Modrou kravatu měl zbrocenou tmavými skvrnami. Mezitím kluk vytáhl z šuplete nervový sprej a za pultem, kde byl v pasti, nečekal. Vyběhl ven, a zatímco se autokanibal hrabal na nohy, z boku mu sprej nastříkal do vlasů, do ucha a do tváře. Chlap řval jako zvíře na porážce, kluk to nemínil poslouchat. Vletěl do otáčecích dveří a až na chodníku mu došlo, že si v recepci zapomněl mobilní telefon. Do karuselu se znovu cpal ten druhý, s pěnou a krví u žvýkajících úst. Kluk dveře zachytil a prosil o pomoc jen hlasivkami, když už neměl telefon. Na muže uvnitř přišla jasnozřivá chvilka. Bezradně odstoupil ode dveří a vyplivl do dlaně žvýkačku podobnou tuhému kousku hovězího. Zamyšleně si ji prohlédl, schoval v kapse saka a rozeběhl se vlevo chodbou k výtahům. V tu chvíli ho mladý recepční viděl naposled, ale to ještě nevěděl. Zato věděl jistě, že v Mantově jsou hosté, není jich zrovna v tuhle část dne moc, ale jsou tam. Přešel ulici a z recepce hotelu Slovan zavolal policii. Mezitím ten s ukousnutým jazykem utíkal klikatou chodbičkou k výtahu, a to s jistotou, jako by to tu znal. Zmáčkl knoflík a vstoupil do kabiny.
102
09.04.2019 15:55:24
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260923
3kor_kar_vnitrek352.indd 103
Julián vzal telefonát ze skrytého čísla. „Další žravec, Mantova v Sadovce, vyjel po klukovi v recepci, nezranil ho, pěnu u huby, sám se připravil o kus jazyka, pořád v budově, spolu s ním sedm hostů, šest zaměstnanců SPA, dvě pokojský a údržbář. Jestli se nebojíš, doraž, když tě naši zastaví, řekni zuby. Ale když ho potkáš, udělej všechno pro to, aby tě nepokousal.“ Náhlé ticho. Chvíli civěl na zmlklý mobil. Hlas nepoznal a ani nemohl, byl šifrovaný přes nějakého robota a přesně jako robot také zněl. Volajícího poznal. Ten hajzl se kryje i za poplachu. Takže do Sadové. Buď taxík, nebo nohy, vítězí taxík. Před hotelem na něj čekal celé tři minuty, akorát na jednu tenkou cigaretu. Zapaloval si další, a když už litoval, že se nespolehl raději sám na sebe, zastavilo u něj bílé taxi. Na udanou adresu řidič zavrtěl hlavou. „Ulici zavřeli, zase novej průser. Můžu vás dovézt na křížení Sadový se Zahradní. Byste tam byl rychlejc pěšky, já to musím objet, po nábřeží nesmím.“ „Jeďte. Co se to tady ve Varech děje, nevíte?“ vyzvídal Julián a připoutal se. „No, lidi špekulujou,“ rozhovořil se taxikář, „že ty vraždy dělá potomek Němce, co ho po válce odsunuli, nejspíš jeho vnuk. Povídal Roubíček.“ „Roubíček…,“ nechápal Julián. „Náš dispečer. Povídal, že je to dědic domu U Tří mouřenínů, znáte ten barák?“ „Samozřejmě. “ „Fakt krásnej činžák, historickej, vždycky se tam ubytoval Goethe, na lázeňskou sezonu, jestli rozumíte. Teda když
103
09.04.2019 15:55:24
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260923