Kořist (Ukázka, strana 99)

Paul Finch Gail pokrčila rameny. „Těžko. Ale když budete vědět, že od­ tud řidič bude vyjíždět v určitou chvíli, teoreticky se můžete s někým domluvit, aby tou dobou zrovna jel po silnici. A Lan­ sing byl podle všeho přesný jako hodinky. Hospodyně vypově­ děla, že odjížděl z domu vždycky přesně v sedm. Byla to u něj málem duševní úchylka.“ Hecka to nepřesvědčilo. „Takový blázen, aby kvůli dochvil­ nosti vjel někomu do cesty, určitě nebyl. A v zrcadle musel blí­ žící se auto vidět, ne?“ „Možná se do něj zapomněl kouknout.“ „A jak byste si pojistila, že zapomene, kdybyste to na něj na­ rafičila?“ Zase pokrčila rameny a obrátila se k policistovi u brány. Měl za úkol všímat si projíždějících aut, jejichž řidiči nebo pasažé­ ři se zajímají o dům a stany u silnice, a teď vytáhl z kapsy no­ tes, aby se s Gail podělil o jejich poznávací značky. Heck do­ šel k zrcadlu a zadíval se na vypouklé sklo. Přišlo mu, že odraz je na krajích trochu rozmazaný, ale napřed si myslel, že se mu to jenom zdá. Při důkladnějším průzkumu postřehl slabounké šmouhy jakéhosi poloprůhledného materiálu. Když se ho dotkl špičkou propisovačky, zjistil, že je tvrdý jako ztuhlá pryskyřice. „Lepidlo?“ zamumlal si pro sebe.

V hlavě se mu vylíhla myšlenka. Že by to zrcadlo někdo něčím zakryl a úmyslně Lansinga připravil o výhled? Ale jest­ li ano, proč Lansing vyjel na silnici, když neměl jistotu, že je prázdná? Gail za jeho zády byla zabraná do hovoru s policis­ tou. Zase poklepal na šmouhu na zrcadle. Určitě je to ztvrdlé lepidlo. Už chtěl na Gail zavolat, ale vtom něco uviděl – nebo spíš někoho.

U stromu několik desítek metrů od silnice, za nízkým plůt­ kem z ostnatého drátu, stála postava, které si předtím nevšiml.

Těžko říct, jak dlouho už tam dotyčný stál, a těžko říct, proč ho Heck zaregistroval až teď. Byl to hromotluk, měřil určitě přes 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260833

KOŘIST metr devadesát a měl pořádnou nadváhu. Na sobě měl khaki kalhoty a khaki vojenskou bundu, která se mu napínala přes vy­ pouklý pupek. Růžovou prasečí tvář mu rámovaly zrzavé licou­ sy a rozježená zrzavá bradka. Zpod zeleného plátěného klobou­ ku mu trčely tuhé, stejně zrzavé vlasy.

Otočil se a kvapně odcházel pryč. „Hej, vy tam!“ křikl za ním Heck. „Počkejte, člověče!“ Muž se dal do běhu a kličkoval mezi stromy pryč. „Hej!“ zařval Heck a vystartoval k ostnatému drátu. „Co se děje?“ slyšel za sebou Gailin hlas. Ohlédl se a uviděl ji přecházet silnici. „Nevím jistě...“ Heckovi se nechtělo pouštět do závodu v te­ rénním běhu. Jenže pupkáč už se mu pomalu ztrácel z dohledu.

Za chvíli vyběhne zpod stromů do otevřené krajiny. „Někoho zajímá místo činu, ale nechce se s námi bavit. Řekněte tomu na­ šemu pěšákovi, ať něčím zakryje to zrcadlo. A ať na něj za žád­ nou cenu nesahá. A pak nasedněte do auta a pokuste se tomu hajzlíkovi nadjet.“ „Jak mám vědět, kam běží?“ zeptala se Gail, ale to už Heck přeskakoval plůtek. „Odhadnete to spíš než já.“ Heck se dal do běhu a klopýtal přes drolivou půdu a kluzké kořeny.

Muž v khaki už se vynořil do volného prostoru a sprintoval z kopce do mělkého údolí. Oblečením vypadal na člověka, který rád tráví čas v přírodě, ale Heck na něm viděl, že má mizernou fyzičku. Rozhodně to tempo dlouho nevydrží. Ne že by si Heck byl jistý, že on sám ho vydrží déle. Zaklel a škubl za uzel kravaty, který ho škrtil. „Hej!“ zařval zase a vyběhl zpod stromů. Zdálky slyšel, jak Gail startuje punto. Hnal se z čím dál prudšího svahu a přitom vytáhl z kapsy vysílačku. S Gail už si nejen vyměnili čísla mobi­ lů, ale taky si zařídili privátní rádiový kanál. „Heck volá Honeyfordovou,“ křikl do vysílačky.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260833

Paul Finch „Mluvte,“ ozvalo se obratem a v pozadí bylo slyšet řev moto­ ru – znělo to, jako by se s vozem prudce otáčela. „Máte tušení, co je za tím údolím?“ „Nejspíš nějaké další. Je tady všude zemědělská krajina...“ Heck seběhl na dno údolí. Zdálky to vypadalo, že se tam terén rovná, ale teď zjistil, že je to hrbolatá pastvina, po které se v polobotkách běží stejně špatně jako předtím z kopce. Dál klopýtal a hladké podrážky mu na sluncem spálené trávě pod­ kluzovaly. Asi padesát metrů před sebou viděl za pásem hloží prosvítat hnědou stuhu bystré řeky. Postava v khaki mířila pří­ mo k ní a ztratila se mu z očí. „Heck Honeyfordové – teče tu dole řeka!“ „Jo, to je Fosswick,“ přišla odpověď. „Malý přítok řeky Mole.

Tam se ten chlap možná zasekne. Aby se dostal na druhou stranu, bude muset zahnout na sever k charlwoodskému mostu. Zkuste ho tam nahnat. Přepínám.“ „Rozumím,“ zafuněl Heck. Když doběhl k hloží, zase na pr­ chajícího křikl: „Heleďte, jenom si s vámi chci promluvit! Jsem od policie!“ Hlohy stály nejmíň v pěti řadách a hrbolatá vyšlapaná pě­ šina, po které muž prchal, neprocházela nejkratším směrem na druhou stranu. Klikatě se vinula úzkými průchody mezi hus­ tým trnitým křovím. Olistěné větve se nahoře proplétaly a vy­ tvářely strop. Heck zpomalil do opatrné chůze a ztěžka odde­ choval, podpaží měl zmáčená potem. Slyšel tlumené klokotání řeky, která soudě podle záblesků odraženého slunečního světla tekla jen pár metrů před ním. „Poslouchejte mě!“ křikl znovu. „Nemáte žádný průšvih.“ Za ním zašustily větvičky.

Prudce se otočil.

Nalevo od cesty se chvělo olistěné větvoví. Došel tam a na­táhl ruku před sebe, aby ho rozhrnul. Jenže vtom větve přímo před ním explodovaly a vyletěli z nich tři vylekaní holubi hřivnáči.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260833