na fanty. Sestra představená prý v kuchyni křičela na kuchařky, že je vyhodí a ony na ulici chcípnou hlady. Ale co holky zarazilo nejvíc: Aneta nemluvila hezky o svých rodičích. „Dobře, že se máma neprobudí – měla jsem jí plný zuby,“ pronesla mezi řečí. „Táta by se probudit mohl, ale radši ne, protože by se nejspíš probudili oba. Když jsou spolu, tak jsou hrozný.“ Ema nevěděla, co na to říct. Jenom si uvědomila, že ona by si probuzení maminky přála ze všeho nejvíc. Milovaná zlatá maminka… Aneta ji ke slovu ani nepustila: „Stejně se neprobuděj. Všichni to tady říkají.“ Teď už se Ema ohradila: „Jak to, že ne?! Musejí se nakonec probudit. Bůh je přece nechce zabít.“ „Nezabil je. Jenom uspal,“ řekla Aneta škodolibě. „Ale když se neprobuděj, tak je to jedno, ne?“ vložila se do toho Kristýna. „To je přece úplně stejný, jestli budou už pořád spát, anebo budou mrtví.“ „Jedna sestra říkala,“ pokračovala Aneta sebevědomě, „že se neprobudí, dokud se svět od základu nezmění. Dokud nebudou všichni lidi žít podle Božích přikázání. A já myslím, že to se nestane nikdy. Lidi nikdy nebudou dobrý. I sestra představená křičela na ty kuchařky. Ani ona není dobrá.“ „Protože je to na nás,“ opakovala Ema zaníceně, co před chvílí slyšela v tělocvičně a čemu s takovou úlevou uvěřila. „My musíme svět změnit. Bůh to chce od nás. Rozumíš?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260814