/ 98 a rakouští antifašisté. Tato dějinná tragédie byla právě pro střední a středovýchodní Evropu nenahraditelnou ztrátou: Židé byli důležitým činitelem její historie. Rozsah nejrůznějších přesunů obyvatelstva za války se odhaduje na víc než 15 milionů a přesuny poválečné byly počtem nemenší. První byly na řadě tehdy největší menšiny německé, rozeseté po celé střední a východní Evropě. S jejich skoro půlmilionovou „repatriací“ začalo nacistické Německo samo už v roce 1939. Poválečná postupimská konference si byla vědoma nezdaru versailleského menšinového režimu, neboť mnohé německé menšiny, ne-li jejich většinu, využilo nacistické Německo k rozvratu států, v nichž žily. Proto vítězné velmoci rozhodly o vysídlení Němců z Polska, Maďarska a Československa, k nimž se připojily i další státy; málo známé je, že mezi nimi bylo i Rakousko, které do Německa odsunulo všechny „říšské Němce“, tedy osoby, které před 13. březnem 1938 byly německými státními občany. „Statisíce ‚říšských Němců‘, muži, ženy a děti, byly v letech 1945/46 – bez jakéhokoliv vyrovnávání se s jejich politickou zodpovědností – transportovány z Rakouska do Německa, přičemž často byly roztrženy rodiny.“159 Ještě předtím se na sklonku války odehrály statisícové útěky a evakuace Němců před východní frontou, v prvních poválečných měsících se k tomu přidalo násilné vyhánění a od roku 1946 pak transfer organizovaný a později ještě další příliv, také z Ruska; celkový odhad se pohybuje mezi 11–12 miliony. Ne vždy lehká integrace a jejich vlastní výkony v SRN i v NDR patří k největším úspěchům poválečného Německa. Spolková republika také velkoryse podporuje německé menšiny, dnes již menší: v Česku 39 tisíc, v Polsku 170 tisíc a největší v Maďarsku 220 tisíc. Ve skutečnosti však většina postkomunistických států, považovaných a považujících se za homogenní, měly zprvu jen malé menšiny, které postupně rostou, ale vskutku velké národnostní menšiny jsou stále jen tři: maďarská, ruská a etnicko-sociální romská. Stav menšiny či menšin maďarských se v podstatě nezměnil – kromě výměny obyvatelstva s Československem, při níž ze Slovenska odešlo 165 tisíc Maďarů a 60 tisíc Slováků z Maďarska. V současnosti čítá maďarská menšina v Rumunsku hodně přes milion, na Slovensku 850 tisíc, v Srbsku 250 tisíc a 170 tisíc na Ukrajině. S celkovým počtem přes dva miliony tvoří Maďaři ve střední Evropě největší menšiny; pětina národa je mezi národně saturovanými národy střední Evropy politováníhodnou výjimkou a citlivost problému zvyšuje nepříznivý demografický vývoj, který tyto menšiny sdílejí s mateřskou zemí. Po válce proběhlo též rozsáhlé stěhování dvou milionů Rusů do enklávy Kaliningradu (Královce), do Běloruska (370 tisíc), na Ukrajinu (144 tisíc) a do zemí pobaltských: v Litvě dnes tvoří 6,3 % obyvatelstva, v Estonsku 26 % a v Lotyšsku skoro 30 % a značná část tu nemá občanství. Spolu s desítkami tisíců ruských
159) Olivera Rathkolba cituje Hanns Hass: Soudobé dějiny zemí – regionální soudobé dějiny, in: Jiří Pešek – Oliver Rathkolb et al.: Soudobé dějiny v pohybu: Rakouský výzkum 20. století, Praha: Karolinum 2013, s. 21.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260725
3 . T ransforma c e postkomun i st i c k ý c h zem í
/ 99
přistěhovalců na Západ představují Rusové v současné Evropě patrně početnější menšinu než menšiny maďarské. Zvláštní menšinou jsou Romové, kteří přes svůj prastarý cizokrajný původ i vzhled žijí v Evropě po staletí a mají tu své domovské právo. Po židovské diaspoře jsou historicky druhou diasporou Evropy, která se stala i počtem druhou obětí holocaustu. Dnes je sedm až devět milionů Romů největší a nejrychleji rostoucí menšinou Evropy, roztroušenou od Španělska po Rusko, přičemž jejich největší koncentrace je v Evropě střední a jihovýchodní. Sám počet je problémem, neboť ve sčítání lidu se k romské národnosti hlásí jen zlomky skutečného počtu, který se jen odhaduje, ale tyto odhady (zde podle European Roma Rights Centre) jsou považovány za reálné. Z visegrádské čtveřice je největší romská menšina v Maďarsku (575 tisíc), na Slovensku (400 tisíc), v Česku (275 tisíc) a nejmenší v Polsku (35 tisíc); vůbec největší, přes 2 miliony, žije v Rumunsku. Romové si v Evropě dlouho udržovali a udržují svou identitu, neboť od starodávna zde měli jisté prostory pro vlastní způsob života a jen malá část se začala se usazovat, v českých zemích od 18. století. Ve střední Evropě, poprvé v Bavorsku, vznikly ve 20. letech minulého století diskriminační zákony, které je označovaly za kočovné tuláky a „živly práce se štítící“. Tyto zákony zrušily až komunistické režimy, kdy integraci jejich mužské mládeže napomáhala povinná vojenská služba a pracovních příležitostí tu také měli víc než v dnešní ekonomice vysokých technologií. Nejen na české Romy se vztahuje smutně ironický komentář jednoho z nich: „Komunisti nám vzali housle a dali nám krumpáč, demokracie nám vzala krumpáč a dává nám housle.“160 Romové jsou též menšinou sociální, jež se od většin odlišuje nejnižší životní úrovní, diskriminacemi a vylučováním do bídných ghett, kde je značná část nezaměstnaná, závislá na sociálních dávkách a vykořisťovaná „bílými“ i vlastními lichváři. Vyšší míra kriminality odpovídá míře jejich chudoby: chudobných je v Rumunsku 69 %, v Maďarsku 40 % a v Česku je situace podobná, přestože 40 % má zaměstnání a 30 % střední vzdělání nebo vyučené řemeslo. Nižší než u ostatního obyvatelstva je skoro všude průměrná délka života romských žen o 16 a mužů o 13 %. Z problémového soužití, poznamenaného rasistickými předsudky, v současnosti politicky kořistí „bílé“ neonacistické bojůvky. Romové jsou nejtěžším menšinovým problémem celé středovýchodní Evropy, který s přijetím Rumunska a Bulharska s největšími romskými menšinami nabyl na váze i v EU, a jejich migrace se stávají problémem i některých zemí západoevropských. V Unii byl také tento problém projednáván v roce 2012, ale její programy i programy států s romskými menšinami nejsou příliš účinné. Nad jejich osudem a nad řešením jejich situace zůstává všem i jim samotným rozum stát. Poláci kromě násilného přesídlování za války prožili obrovské migrace ještě po válce, a to ze svých historických východních provincií, kde tvořili víc než dvě pětiny obyvatelstva, povětšinou do nově získaných zemí východoněmeckých. 160) Cit. dle Agnew Hugh LeCaine: Češi a země Koruny české, Praha: Academia 2008, s. 448.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260725
/ 100 Těmito transfery bylo postiženo pět a čtvrt milionu Poláků,161 k čemuž přistoupila i polsko-sovětská výměna obyvatel, při níž z nového Polska byl do sousedních sovětských republik přesídlen asi milion Ukrajinců-Rusínů a 30 tisíc Bělorusů. V současnosti žije největší polská menšina v Litvě, kde tvoří skoro 7 % obyvatelstva a je tam předmětem sporů; další jsou v Bělorusku (4 %), v Lotyšsku (3 %), na Ukrajině (0,3 %) a v Česku (0,5 %). Oproti době předválečné se dnešní menšinové problémy střední Evropy značně změnily: v pobaltských zemích vznikl již zmíněný problém menšin ruských, zatímco země visegrádské jsou dnes víceméně homogenní: Maďarsko má oficiálně 6,5 % menšin (Němci 2,2 %, Romové 1,8 % a Slováci, Chorvati a Rumuni 2,4 %), Česko má 3,4 % menšin (slovenská 1,8 %, polská 0,5 %, německá 0,4 %, vietnamská 0,3 %) a v Polsku tvoří menšiny 3,1 % (běloruská asi 1,2 %, ukrajinská 0,8 % a německá 0,4 %); německá menšina má zde ústavně zajištěné parlamentní zastoupení jednoho nebo dvou mandátů, volených v okrsku jejich největšího počtu. Výjimkou je Slovensko s největší menšinou maďarskou (dnes 8,5 %) a malou menšinou českou (0,6 %). Genocidou v nacistických koncentračních táborech byla, jak už řečeno, postižena i menšina gayů. Přes všechny předsudky je dnes ve všech čtyřech visegrádských zemích tato otázka řešena zákony o registrovaných partnerstvích, společenské uznání, jež tato menšina potřebuje a právem žádá, přestává být problémem v Česku a snad i v Maďarsku, ale v Polsku a zčásti i na Slovensku stále naráží na předsudky zvláště v klerikálních kruzích. Národnostní problém, osvobození ze sovětské či ruské nadvlády, hrál v roce 1989 velkou roli ve všech zemích, ale rozhodující byl přirozeně v Československu, jež se rozdělilo. Měli-li Češi i Slováci za to, že státním rozchodem národnostní problém vyřešili, měli vzápětí zjistit svůj omyl. V patnáctimilionovém Československu byli Maďaři jen nevelkou menšinou (3 %), ale v novém pět a půlmilionovém Slovensku tvořili 10 % (dnes již jen 8,5 %) a jejich váhu posiluje i sousedství Maďarska. Maďarské menšiny vytvořila mírová smlouva vítězné Dohody s Maďarskem podepsaná v roce 1920 ve francouzském zámku Trianon. Po roce 1938 sice Maďarsko jako spojenec nacistického Německa značnou část těchto odtržených zemí zase získalo, ale v roce 1945 jako poražený stát o ně opět přišlo a trianonské uspořádání bylo obnoveno. V Maďarsku je však Trianon stále vnímán jako těžká újma a i po roce 1989 si tamní první svobodná vláda začala činit nárok na jakýsi protektorát nad všemi Maďary. Menšina na Slovensku byla takříkajíc první na ráně a pozdější Orbánova vláda tento problém institucionalizovala zřízením zvláštního statusu pro menšinové Maďary. Pro slovenské nacionalisty to byla ovšem voda na mlýn a ti také měli prsty v protekčním jazykovém zákonodárství, jehož korekce umírněné síly těžko prosazovaly – v přípravných jednáních s EU to byla jedna z největších komplikací. 161) Paul Robert Magocsi: Historical Atlas of Central Europe. A History of East Central Europe, Seattle: University of Washington Press 1993, s. 166.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260725