/ 98 na drahé ostré střelby od Kongresu příliš málo peněz. Mužstvo 18. pěšího pluku, odveleného po skončení občanské války k řece Powder, tak nevystřelilo po celý rok 1866 ani jedinou ránu. Navíc na konci 60. let armáda přezbrojovala. Vyměňovala staré jednoranné karabiny za moderní opakovačky typu Spencer a přitom neposkytla vojákům žádnou možnost výcviku. K útvarům přicházela v této době také těžší výzbroj. Custer dostal čtyři kusy speciální zbraně Richarda Jordana Gatlinga. Vynálezce už v roce 1861 navrhl a sestrojil několikahlavňovou zbraň, umísťovanou buď na dělostřelecký podvozek, nebo na třínohý podstavec. Svazek až deseti hlavní ráže do jednoho palce mohl během minuty vychrlit podle schopností obsluhy i tisíc kulek, což by znamenalo při střetnutí s přesilou Indiánů úplnou změnu poměru sil. Když však žádal mladý poručík Edward S. Godfrey o souhlas s ostrými střelbami, dostal rezolutní odpověď: „Pokud chcete cvičit, musíte uhradit všechny vystřílené náboje.“ Jezdectvo naráželo na další potíž. Mnozí nováčkové neuměli jezdit a při praktikách vládnoucích v americké armádě se to ani nemohli naučit. Koně viděli jen ve stájích při ošetřování a krmení a při přehlídkách, kde staří váleční oři reagovali na signály trubky a nebrali ohled na počínání svých pánů. Na druhé straně ovšem disponovala armáda dokonalými profesionály, kteří připravovali pro kavalerii zvířata z nových dodávek. Přes všechna finanční omezení závisela úroveň jednotky hlavně na schopnostech velitele. Sedmá kavalerie George Armstronga Custera, díky nešťastné bitvě u Little Bighornu zřejmě nejznámějšího velitele období po občanské válce, cvičila se zbraněmi a s koňmi prakticky denně a až na výjimky přesahovali také všichni její příslušníci tehdejší armádní standard. I Custerovi seržanti ale cvičili mužstvo podle řádů americké jízdy, což znamenalo při střetnutí s Indiány značnou nevýhodu. Podle zavedené praxe vojáci před střetnutím sesedali a stříleli ze země. Koně přitom měl držet jeden ze čtveřice, což ovšem nebylo vždy možné a poplašená vzpouzející se zvířata tahala muže po bojišti a znemožňovala jim přesné míření. Většině vojáků však tento nedostatek nevadil, protože se za své kariéry do střetnutí s Indiány ani jiným nepřítelem nedostali. Trávili svou špatně placenou službu zcela nevojenskými činnostmi. V nejlepším případě hlídali a často opravovali telegrafní linky nebo železniční trati, doprovázeli dostavníky, vystěhovalecké kolony nebo expedice geologů. Častěji však vozili dřevo, sušili seno, uklízeli baráky a sklady. Spíš než umění zacházet se zbraněmi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260722