torem byla opravdu Thina, jak se domníval, znamenalo to, že má na stěnu připsat zbytek věty a potom čekat na odpověď. Byl tak bez sebe nadšením, že ani nevnímal, co mu vyšetřovatelé ten den říkali. Dokázal myslet jen na jediné — jak ze stolu vyšetřovatele ukrást propisku, kterou nyní potřeboval víc než kdy jindy. Gega seděl ve výslechové místnosti, ale duchem byl u zdi chodby a poprvé od svého zatčení cítil něco jako štěstí. Gruzínský vyšetřovatel si na vězni všiml podivného vzrušení, a dokonce Gegovi řekl: „Vypadáš, jako bys snad byl šťastný.“ „Šťastný?“ „Když ne šťastný, tak jako by tě aspoň něco těšilo.“ „Co by mě mělo těšit?“ „Taky se tomu divím.“ „To se vám jenom zdá.“ „Nám se tady nikdy nic nezdá. To tobě se zdálo, že v tom letadle natáčejí film a ty v něm s granátem v ruce hraješ hlavní roli.“ „Už jsem vám řekl, že mě upřímně mrzí, co se stalo, a že ten granát ani nebyl pravý.“ „Takže jste zabili tolik lidí maketami?“ „Nikoho jsme nezabili.“ „Tak podle tebe spáchali sebevraždu?“ „Sebevraždu spáchal jedině Datho.“ „Tohle už jsme probrali. Myslím, že už by ses konečně měl rozmyslet.“ „O čem jako?“ „Vzpomenout si, kdo byl velitelem skupiny.“ „Jak jsem už říkal, neměli jsme velitele.“ „Každá skupina má kápa.“ „Naše ne.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260678