sklenicemi s pomerančovým džusem, sendviči a miniaturními německými hotdogy. Všem mě představí. Je tu lékař se specializací na mozkové nádory a neurolog. Baví se o mozcích a magnetické rezonanci. Pak jsou tady dvě starší dámy – a už samo držení jejich těl ukazuje na akademické úspěchy. Jedna je odbornicí na řeč těla, ta druhá historická lingvistka. Já jsem obrovská podvodnice a o mé knize nikdo neslyšel. „O čem budete mluvit?“ zeptá se mě lingvistka, když se všichni představíme, usrkáváme pomerančový džus a bavíme se o tom, jak jsme nervózní. „No, říkají tomu ‚kniha o cupování pravidel‘.“ Všichni na mě dál zírají a chtějí slyšet víc. Hltám pomerančový džus a přeju si, aby v něm byla vodka. „Hmm, je to, víte, o době, kdy mi bylo pětadvacet, tehdy jsem se nervově zhroutila a vyrazila na rok cestovat. Ale byla to taková ta stereotypní roční pauza, kdy jsem hodně meditovala a dělala jógu, což vůbec nepomohlo, a tak jsem se rozhodla, že se na všechno vykašlu.“ Rozhodím rukama a ze sklenky se mi vylije trocha pomerančového džusu. „Napsala jsem knihu o tom, že máte žít život, který potřebujete, spíš než ten, o kterém si myslíte, že byste ho žít měli… Bože, doufám, že zítra budu výřečnější.“ Všichni se zdvořile zasmějí. „A o čem budete mluvit vy?“ zeptám se bleskurychle. Lingvistka se podívá přímo na mě. „Moje přednáška má název ‚Můžeme to zastavit slovy?‘. Je to o etymologii jazyka v hnutí společenského odporu a o tom, zda mohou slova přispět k pozitivní společenské změně.“ „Ááááha.“ Na krizi sebedůvěry nemám čas, protože hned nato odnesou občerstvení a objeví se Brian, aby k nám dlouze 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260558
promluvil. Říkám „promluvil“, ačkoli by stejně tak mohl vyhrožovat, že mi zabije rodinu, tak strašidelně o zítřku vypráví. O tom, jak velká je to událost, o tom, jak slavní byli předchozí přispěvatelé, že se to vysílá živě, a není tu tedy žádný prostor pro chyby. Jestli jsem byla nervózní předtím, tak na konci jeho „povzbuzujícího“ projevu jsem na tom ještě hůř. Dovolí nám pauzu na záchod a potom začínají zkoušky. Máme jen osmnáct minut na to, abychom odříkali svůj příběh. Velké červené hodiny začnou odpočítávat, jakmile začneme mluvit. Radí nám, abychom po pódiu nechodili, pokud je to jen trochu v našich silách. „Opanujte svůj prostor, svůj příběh.“ Když mě konečně odvezou do hotelu, je už dávno po setmění. Zkoušeli jsme tak usilovně, že stres ze zítřka trochu opadl. Moje řeč se dobře vejde do limitu. I neurochirurg se smál vtipům, které v ní jsou obsaženy. Pětkrát jsem to projela bez chyby. Myslím, že to zvládnu. Jsem příliš unavená, než abych šla dolů do hotelové restaurace, a tak si zavolám pokojovou službu. Jídlo sním na okenním parapetu, shlížím přitom na město a dovolím si užasnout nad tím, jak je můj život někdy krásný. Podařilo se mi dovolat se po Skypu Tomovi. Na monitoru se objeví jeho obličej lehce poznamenaný kocovinou a já se musím usmát. Kilometry, které nás od sebe dělí, mi znovu nahodí srdeční rytmus. „Všechno mě bolí,“ oznámí a jeho kocovina je patrná z každého čtverečního centimetru jeho kůže. Hlas má hrubý a já téměř cítím jeho sladký dech, i když je tisíce kilometrů daleko. „Nesnáším Vegas.“ Zasměju se a snažím se nenechat se rozptýlit záběry sebe sama v rohu monitoru. „Kocovina?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260558
„Kocovina. Pásmová nemoc. Jsem vyřízenej.“ Znovu se zasměju a předstírám, že mi to nepřijde nechutné. Střídavě si na iPadu ukazujeme výhled z okna, abychom posoudili, kdo má lepší. Tom vyhraje, protože je v Bellagiu a z okna shlíží na fontánu. „Za pár hodin, v noci, mi to letí, tak se pokusím trochu se do tý doby vyspat. Jak se cítíš ohledně zítřka, krásko?“ Povzdychnu si. „Jsem ta nejhloupější osoba na programu, ale jinak se cítím v pohodě.“ Zavrtí hlavou. „Ty nejsi hloupá, Tori.“ Nepopře ale, že jsem nejhloupější mezi zítřejšími řečníky. Nebo jsem jenom vztahovačná. „Chceš si to vyzkoušet se mnou?“ Zavrtím hlavou. „Dneska jsme zkoušeli až do padnutí. Ale děkuju.“ „Budeš skvělá, krásko. Jako vždycky.“ Balancujeme na hraně naší předešlé hádky. Nevytáhnu téma striptýzových klubů ani se ho nezeptám, jestli v nějakém byl. Přesto se mi ta otázka celou dobu honí hlavou. Šels tam? Šel? Šels tam, i když víš, jak mi to vadí? Jenže zítra mám důležitý den a nějak vím, že pokud to téma načnu, Tom všechno překroutí tak, aby to vyznělo jako moje chyba. Nemám dost energie na to, abych do takové debaty šla a potom byla rozrušená. A tak se ho zeptám na konferenci a on se mě vyptává, jací jsou ostatní řečníci. Vzpomene si, že se mám setkat s Taylor, a vyjádří kvůli mně jakýsi vágní zájem. Jeho hotelovými okny pronikají sluneční paprsky, ale tady je už po půlnoci a já musím vstát v šest. Nejspíš se mi nepodaří usnout, ale myslím, že ležet, zírat do stropu a děsit se zítřka je trochu lepší než tohle všechno dělat vsedě. „Měla bych jít spát,“ řeknu. „Bezpečnej let.“ „Ještě jednou hodně štěstí zítra.“ Tom přiblíží obličej ke kameře tak, že vidím jen jeho nosní dírky. Začne 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260558