Bolest může být intenzivní nebo tlumená; hluboká nebo povrchová. Bolest má více než jednu osu. Zatímco jsem se probojovával mokřadem, prozkoumal jsem svou nálož bolesti. Její intenzita se zvyšovala, o tom nebylo sporu, ale její efekt se snižoval. Moje bolest teď bolela méně – což možná zní absurdně, ale kdo se pravidelně mučí v posilovně nebo má tu smůlu a žije s chronickou nemocí či postižením, ví, o čem mluvím. Někteří z nás důvěrně znají celou škálu bolestí, a každá z nich má svůj zvláštní význam a dopad. Bolest je biologický fakt a nedokáže ji vymazat nic kromě léků. Ale máme určitou kontrolu nad tím, nakolik ten který fakt pohltí naše myšlenky a pozornost. Vzpomeňte si na první rande se svým současným partnerem či partnerkou nebo na večer, kdy jste si přivezli z útulku psa. Ta láska byla všeobjímající. Připadalo vám, že celý svět se točí kolem vašeho milého nebo milé (případně psa). Milujete je dnes méně než tehdy? Samozřejmě že ne. Jde jen o to, že když se náklonnost stane předvídatelnou a rutinní, ztrácí svou naléhavost. A v případě bolesti možná bolest známá bolí méně než bolest obávaná. Zvládat bolest mi pomohlo několik věcí. První z nich byla nečekaná radost týmu otec a syn. Druhou byla zkušenost; věděl jsem, že z téhle bolesti se svět nezboří – a nezboří se ani moje nohy –, protože už jsem ji zažil (nebo něco jí dost podobného). Třetí se zakládala na jakési víře: věděl jsem, že se uzdravuju. Tedy přesněji řečeno – nevěděl; nemohl jsem si venku nechat udělat rentgenový snímek ani zastavit u klády na vyšetření magnetickou rezonancí. Věděl jsem, že skrze bolest se uzdravuju, protože jsem to cítil na molekulární úrovni. Je to něco jako instinkt, vzdálené, ale neomylné tušení v části těla, s níž komunikujete jen přerušovaně. Jenže já jsem se za ta léta naučil svému tělu naslouchat. Rozuměl jsem jeho řeči. Možná to bylo pseudovědecké; možná beznadějná tautologie (že bych se uzdravoval, protože cítím, že se uzdravuju?), možná placebo efekt. Bylo mi to jedno. Zabíralo to. Kupodivu mi také pomohla vzdálenost cíle. Doma v Boulderu bych snad předvídal opak – totiž že nepředstavitelně dlouhý zbytek stezky bolest zostří tím, že se mi cesta bude zdát nemožná –, ale tak to vůbec nebylo. Spíš jsem byl od myšlenek na cíl úplně osvobozený. Cíl zůstával něčím vzdáleným, abstrakcí. Moje mysl nemusela horečně propočítávat, – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260471