Jak nařídil velitel, poslední tón slovenské hymny se stal povelem k ohlušující palbě. Nešetřili municí, nešlo jim o to, aby někoho trefili, ale aby Maďarům ukázali svou převahu. A to se i podařilo. Z nepřátelské strany se až do odpoledne neozval jediný výstřel. Jednoho Čecha, jmenoval se Vojta a byl nejmladší a snad i nejkrásnější z nich, spletl krátký klid zbraní. Vytratil se ze svého stanoviště a proplazil se do vesnice, která ho lákala svým názvem. Horní Saliby – znělo to tak orientálně a tajemně (pozn. red. snad záměna s arabsko-paštúnským sloven sáhib?). Vesnice, i když boji zatím nedotčená, byla téměř prázdná, Slováci utekli do vnitrozemí, Maďary odvezly autobusy neznámo kam. Zůstalo tu je pár stařenek a starců, jimž z vojensko-strategického hlediska nemělo význam věnovat pozornost. Vojta se potuloval liduprázdnými zahradami, nahlížel do vyklizených domů. Skřípot štěrku pod jeho bagančaty společně se štěbetáním ptáků a bzukotem much byly jediné zvuky, které teď dokázala vesnice uším nabídnout. Najednou Vojta zaslechl zvuk motoru automobilu. Blížil se po hlavní od Galanty, v tom tichu ho bylo slyšet zdaleka. Vojta zaujal pozici, z níž měl dobrý rozhled. Odjistil zbraň. Přijížděl starý opel, červená barva byla oloupaná a překrytá rzí, jedna směrovka rozbitá. Vzhled auta okamžitě ztratil svou důležitost, protože v autě Vojta uviděl dvojici mladých žen přibližně jeho věku. Vyšel na cestu a zvednutou rukou přikázal, aby zastavily. Vzápětí musel svižně uskočit, protože děvčata nestihla dobrzdit. Nejdřív Vojta děvčata poučoval, že se řítí v ústrety vlastní smrti, protože o kilometr dál je už frontová linie a za ní krvelační Maďaři. Zářivě modré oči se mu však rozšířily něhou a vroucností, takže vypadal ještě hezčí, když se dozvěděl, že posádku vozidla tvoří dvojice dobrovolnic, která rozváží vojákům domácí stravu, aby jim zpříjemnila strasti života v první řadě nebezpečného, ale navíc i nechutného, plného konzerv a instatních polévek.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260447