Pplk. Ing. Jindřich Válek. Telefonní číslo do kanceláře. Mobil. Emailová adresa. A nakonec znak GIBS s letícím ostřížem, který upírá svůj pronikavý zrak dolů k zemi a myslí si: však já vás všechny vidím, vy parchanti! Ne že by na tom nějak záleželo, ale potěšilo mě, že nebudu volat zrzavému Danovi, kterého jsem vystřídal v Evině ložnici. Anebo který tam vystřídal mě, už se v tom sakra nějak začínám ztrácet. Vytočil jsem číslo Válkova mobilu a nadechl se ke zpovědi. Nešlo si dál hrát na schovávanou, budu jim muset vyklopit všechno, co vím. Pochopitelně z toho vynechám Evu, její jméno nikdy nikde nepadne. Budou předpokládat, že informace ze spisu mám od Jánského, což se jim nechystám vyvracet. Vždyť jsem ho Tonymu sám opatřil, je tedy jen přirozené, že se mnou probírá co a jak. Zazvonilo to sotva třikrát a v telefonu se ozval odměřený hlas. „Prosím?“ „Potřebuju mluvit s podplukovníkem Válkem.“ „Mluvíte. Kdo volá?“ „Tady Syrový, kolega poručíka Šikla. Byl jsem u toho, když jste ho sebrali, možná si na mě vzpomínáte.“ „Jo, vzpomínám,“ ozvalo se po kratším zaváhání. „Co byste rád?“ „Možná toho budu litovat, ale rád bych se s váma sešel. Co nejdřív. Nejlíp hned.“ „A důvod?“ Zatnul jsem čelist. Důvod? Můžeš třikrát hádat, Einsteine! „Mám důležité informace a je nutné, abych vám je co nejdřív řekl.“ Někde na pozadí jsem slyšel další hlasy a taky nějaký hukot. Vypadalo to, že sedí v autě. „Jsme mimo Prahu,“ oznámil mi Válek, „vrátíme se až večer.“ 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260012
„To mi nevadí.“ „Ale mně jo, člověče. V deset budu mít všeho za celý den akorát tak po krk. Takže nejdřív zítra ráno.“ Zavřel jsem oči a promnul si čelo. Tohle se mi fakt nelíbilo, jenže… Neexistovala zřejmě šance, jak věc urychlit. „Fajn,“ přikývl jsem. „Tak jo. Přijďte v devět.“ „Devátá problém není, ale k vám do kanceláře nechci. Potřebuju s váma mluvit někde venku.“ Věc, kterou jsem se jim chystal navrhnout, měla do oficiálního postupu příliš daleko a něco takového nebylo vhodné probírat na jejich půdě. „Nepředpokládáte, doufám, že se s váma sejdeme někde na benzince?“ odfrkl Válek. „Předpokládám, že s tím případem chcete konečně pohnout,“ odvětil jsem stejnou notou, „a já jsem ochotný vám pomoct. Tak se nějak rozumně domluvme.“ Ještě chvíli něco brblal, ale nakonec souhlasil. Ráno kolem osmé si zavoláme a upřesníme místo schůzky. Platí? Přikývl jsem a zavěsil. Nedopadlo to úplně podle mých představ, ale v rámci možného jsem zřejmě dosáhl maxima. Co šlo, to jsem udělal. Víc nesvedu. Jenže hroutit se z věcí, které člověk nemá možnost ovlivnit, je ta nejkratší a nejjistější cesta do blázince. A tam se mi zatím nechtělo.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260012
20. Příští den ráno mi na záda skočila taková nervóza, že jsem nebyl schopný ani uvařit si kafe. Pochodoval jsem po kanceláři od zdi ke zdi a čekal na telefonát od Válka, který stále nepřicházel. Když mi v půl deváté konečně zazvonil mobil, div že jsem se nepřerazil. Oznámil mi, že jestli jim mám tedy co říct, můžeme si dát někde kávu. Pak mi navrhl dvě nebo tři místa, což jsem měl nejspíš brát jako projev jejich blahosklonnosti. Na to jsem odvětil, ať mi prostě řekne, kam mám přijet, že nemám čas ani náladu na nějaké kličkování. O půl hodiny později jsme seděli u stolu jedné dejvické kavárny a já uvítal, že jsme zatím jediní hosté. Servírka nás obsloužila a tím jsme pro ni přestali existovat, od té chvíle se věnovala už jen Tinderu nebo jiné životně důležité aplikaci na svém telefonu. Koukal jsem na ty dva naproti. Urostlý hnědovlasý skoropadesátník a vedle něj o něco mladší a o něco menší zrzek. Na tom jsem očima zaparkoval déle, stále jsem se snažil vypátrat, co na něm Eva vidí. Ale někdy jsem opravdu špatný detektiv. „Tak co pro nás máte?“ začal Válek, a i když se snažil neznít komisně, moc se mu to nedařilo. Pořád ještě jsem je pozoroval a především se je snažil otipovat. Většina gibonů se na stupnici debility hrdě drží
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260012