Pplk. Ing. Jindřich Válek. Telefonní číslo do kanceláře. Mobil. Emailová adresa. A nakonec znak GIBS s letícím ostřížem, který upírá svůj pronikavý zrak dolů k zemi a myslí si: však já vás všechny vidím, vy parchanti! Ne že by na tom nějak záleželo, ale potěšilo mě, že nebudu volat zrzavému Danovi, kterého jsem vystřídal v Evině ložnici. Anebo který tam vystřídal mě, už se v tom sakra nějak začínám ztrácet. Vytočil jsem číslo Válkova mobilu a nadechl se ke zpovědi. Nešlo si dál hrát na schovávanou, budu jim muset vyklopit všechno, co vím. Pochopitelně z toho vynechám Evu, její jméno nikdy nikde nepadne. Budou předpokládat, že informace ze spisu mám od Jánského, což se jim nechystám vyvracet. Vždyť jsem ho Tonymu sám opatřil, je tedy jen přirozené, že se mnou probírá co a jak. Zazvonilo to sotva třikrát a v telefonu se ozval odměřený hlas. „Prosím?“ „Potřebuju mluvit s podplukovníkem Válkem.“ „Mluvíte. Kdo volá?“ „Tady Syrový, kolega poručíka Šikla. Byl jsem u toho, když jste ho sebrali, možná si na mě vzpomínáte.“ „Jo, vzpomínám,“ ozvalo se po kratším zaváhání. „Co byste rád?“ „Možná toho budu litovat, ale rád bych se s váma sešel. Co nejdřív. Nejlíp hned.“ „A důvod?“ Zatnul jsem čelist. Důvod? Můžeš třikrát hádat, Einsteine! „Mám důležité informace a je nutné, abych vám je co nejdřív řekl.“ Někde na pozadí jsem slyšel další hlasy a taky nějaký hukot. Vypadalo to, že sedí v autě. „Jsme mimo Prahu,“ oznámil mi Válek, „vrátíme se až večer.“ 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260012