Panu Luxemburgovi chutnalo i pivo. Mluvil pak o poměrech v Německu. Tak to byla pravda, co minule tvrdil Artur a co se říkalo u výlevky na chodbě, když natáčela Lída vodu? Mluvil o tom, jak známý doktor, s kterým chodil do školy, poslal narychlo dceru až do Číny do města Šanghaje, protože se o ni bál. Nikdo už si není v Německu jistý, kdo není Němec podle jejich představ. Nechtějí mezi sebou cizince. Drží se své čisté krve, své nové německé cti. Chtějí být čistá rasa. Před židovské obchody stavěli SA, Sturmabteilung, hlídky, aby nikdo nenakupoval židovské zboží. Zastavili taky starší ženu a ptali se jí, co chce v židovském obchodě. Odpověděla, že majitel jí dal minulý měsíc na dluh zástěru a jde mu zaplatit. Co byste mu to platila, je to židovský krám? Odehnali ženu od vchodu, ještě mohla být ráda. Utíká čím dál tím víc lidí, ale hodně jich skončí v lágrech. To bylo nové slovo: lágry. Dachau u Mnichova. Sachsenhausen na kraji Berlína. Lágrů stále přibývá. „Něco jsme slyšeli, ale kdo by tomu věřil,“ řekl Emil. „Komu se chce takové věci dělat?“ zeptala se Anna. „Lidi lidem?“ „Musí mít silný žaludek,“ dodal Emil. Jeho oči říkaly, že lidi s takovým žaludkem musejí mít potíže i s jinými tělesnými orgány, o srdci a mysli nemluvě. To probere až s Arturem. Snažil se vypadat spořádaně, nevyveden z rovnováhy, a litoval, že se k obědu jen umyl, ale nepřevlékl; jen si – naštěstí – vzal čistou košili a kalhoty. Pan Luxemburg se jen mimochodem zmínil, jak jsou ověšena německá města, každá výloha, pouliční lampa, nápisy, které nenabízejí zboží, nelákají lidi do barů a cirkusů nebo na nějakou nevídanou podívanou, ale oznamují nové zákony a nová protižidovská nařízení. V listopadu 1938, dvanáctého, na jeho jednatřicáté narozeniny, byla u autobusové stanice obrovská cedule: Židé nesmějí nadále provozovat samostatně žádné řemeslo. Někde oznamovali, že židovští spisovatelé mají zakázánu veškerou autorskou činnost
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260011