To bylo vše. Oba se zasmáli. A kos rozezněl svou klícku melodickým křikem. Balíček dorazil; balíček běžných rozměrů a pokrytý známkami, razítky a černými čísly a písmeny, která dávala na vědomí, že jeho obsah je velmi křehký. Když balíček otevřeli, záhadu odhalili. Uvnitř byla porcelánová busta, okouzlující bělostná busta usměvavé ženy. Na jejím podstavci byly tři nápisy, první v čínských znacích, druhý anglicky a poslední francouzsky: Čínská císařovna. Čínská císařovna! Ruce kterého asijského umělce vymodelovaly ten záhadně přitažlivý tvar? Měla svázané vlasy, tajemnou tvář, zvláštní sklopené oči, byla to tvář princezny nebes, měla úsměv sfingy, krk jí vyrůstal z bělostných ramen přikrytých hedvábím s výšivkou draků; to vše zvyšovalo kouzlo bílého porcelánu s odstíny neposkvrněných, běloskvoucích voskovic. Čínská císařovna! Suzette přejela růžovými prsty po očích té nádherné vládkyně, trochu zešikmených epikantem, pod vznešenými oblouky obočí. Byla šťastná. A Recaredo byl hrdý, že je vlastníkem porcelánové sošky. Udělá jí vlastní budoár, kde bude žít a vládnout tak jako Venuše Milóská v Louvru, vítězná vládkyně pod ochranou stropu posvátného výklenku. To také udělal. Na konci ateliéru postavil miniaturní budoár ohraničený paravány s výjevy rýžových polí a jeřábů. Převládala v něm žlutá barva. Celá škála žlutých od zlaté, ohnivé, okrové, žluté podzimního listí, až po světlounkou žlutou, která skomírá a utápí se v bílé. Uprostřed se na zlatočerném podstavci tyčila usměvavá exotická císařovna. Kolem ní Recaredo rozestavěl všechny své ostatní poklady z Číny a Japonska. Stínil ji velký japonský slunečník pomalovaný kaméliemi a bohatými krvavě rudými růžemi. Bylo
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259930
úsměvné pozorovat zasněného umělce, když odložil dýmku a dláta a postavil se naproti císařovně, aby se jí s rukama zkříženýma na prsou poklonil. Jednou, dvakrát, desetkrát, dvacetkrát. Byla to jeho vášeň. Na lakovaném jokohamském talíři jí každý den předkládal čerstvé květiny. V některých chvílích se nechal asijskou bustou naprosto unést; dojímala ho svou slastnou a neměnnou majestátností. Pozoroval nejmenší detaily: hlemýždě jejích uší, křivku rtů, leštěný nosík i zešikmení víček. Císařovna se stala jeho modlou! Suzette na něj z dálky volala: „Recaredo!“ „Už jdu,“ odpovídal. A dál nemohl odtrhnout oči od sochy. Až musela Suzette přijít a vzdor jeho zdráhání ho polibky odvést. Jednoho dne květiny z lakovaného talíře jako kouzlem zmizely. „Kdo odnesl ty květy?“ zakřičel umělec z ateliéru. „To já,“ odvětil chvějící se hlas. Červenající se Suzette porozhrnula závěs a v černých očích se jí blýskalo.
* Ve skrytu duše si Recaredo, umělec a sochař, pomyslel: „Co je to s mojí ženou? Skoro nejí. Všechny ty vynikající knihy deflorované slonovinovými záložkami leží na černé poličce a jejich stránky trpí steskem po jemných růžových rukou a teplém voňavém klíně.“ Recaredovi se zdála smutná: Co je mé dívence? U stolu nechce jíst. Je vážná. Tak vážná! Občas se na ni koutkem oka podíval a viděl, že má tmavé, vlhké panenky, jako by se jí chtělo plakat. A ona, když odpovídala, mluvila jako dítě, kterému odepřeli sladkost. „Copak je mojí dívence?“ „Nic mi není!“ To „nic mi
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259930
není“ říkala útrpným hlasem a mezi jednotlivými slabikami ronila slzy. Ale pane Recaredo! Co je s vaší ženou? Vždyť jste hrozný. Copak jste si nevšiml, že od chvíle, kdy do vašeho domu přišla ta povedená čínská císařovna, je azurový pokoj posmutnělý a kos ani nezpívá, ani vesele netrylkuje? Suzette znovu hraje Chopina a z černého piana se pomalu line smutná, melancholická melodie. Pane Recaredo, ona žárlí! Trpí spalující, dusivou žárlivostí, která se jí ovíjí kolem duše jako had. Žárlivost! Snad to pochopil, protože jednoho odpoledne nad kouřícím šálkem kávy tváří v tvář dívce svého srdce řekl: „Jsi ke mně nespravedlivá. Copak tě nemiluji celým srdcem? Copak z mých očí nevyčteš, co cítím v srdci? Suzette se rozplakala. Jak ji miluje! Ne, už ji nemiluje. Všechny ty příjemné prosluněné hodiny, které spolu strávili, i mlaskavé polibky, to vše bylo pryč jako pták, který uletí. Už ji nemiluje. Ji, kterou ctil jako bohyni, která mu přinášela potěšení, svůj sen, svou královnu, Recaredo Suzette opustil kvůli jiné. Jiné! Recaredo vyskočil. To se mýlí! To si myslí kvůli té světlovlasé Eulogii, pro kterou jednu dobu psal madrigaly? Zavrtěla hlavou: „Ne.“ „Kvůli té zazobané Gabriele s dlouhými vlasy a bílou alabastrovou pletí, které vytvořil bustu? Nebo kvůli tanečnici Luise s vosím pasem, plodným lůnem a žhnoucíma očima? Nebo kvůli vdově Andree, která když se směje, vystrkuje kočičí jazyk mezi mramorově zářivými zuby?“ Ne, kvůli žádné z nich. Recareda to ohromilo. „Podívej, holčičko, řekni mi pravdu. Kvůli které? Víš přece, jak tě miluju, ty má Elso, má Julie, má lásko…“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259930