13. kapitola
„A všichni oslepli, kterým se podařilo zahlédnout.“ jan skácel – Teirésiás čte zprávu o Oidipovi
Do nové kavárny v renovovaném památníku se Klára vypravila pěšky. Měla trochu strach, ale zároveň ji ponoukala zvědavost. Ten člověk není úplně její typ, ale zajímá ji. Přináší jí rozptýlení v nudné přítomnosti, v životě mezi školou a domovem, kde se necítí svobodná. Připomíná jí, že někde existuje velký svět, kde se dějí významné věci, a že i ona může vykročit ven ze stísněného prostoru, na který je zatím odkázaná. Stačilo seběhnout pár ulic z kopce mezi starší zástavbou bývalé dělnické čtvrti, podejít starý viadukt a znovu vystoupat do vršku předjarním parkem nad širokou železniční tratí. Nad kolejišti se v zapadajícím slunci tyčil bronzový boží bojovník v sedle statného koně se skloněnou šíjí. Jednooký vojevůdce natáčel hlavu vlevo a zdravým okem zaostřoval kamsi k jihozápadu. Klára se tím směrem ohlédla, ale nic zajímavého neviděla. Podívala se na hodinky. Přesně šest. Kavárna byla v horním poschodí a hudba a hlasy doléhaly z terasy až sem. Klára vyšla do patra po vnitřním schodišti
99
Horáková_Hrobaříci_a_Hrobaři_vnitřek.indd 99
08.11.2018 19:45:54 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259926
a rozhlédla se. Uprostřed velké prosklené místnosti stál stůl a na něm několik řad lahví. Kolem postávali lidé s číšemi, různě je natáčeli ke světlu, prohlíželi barvu vína, čichali, ochutnávali a tvářili se u toho důležitě. „Dobrý večer!“ ozvalo se Kláře za zády. Richard Skura už byl na místě. I on držel v ruce sklenici. „Jsem rád, že jste dorazila.“ Klára se usmála a přikývla na pozdrav. Fotograf ukázal pravicí ke stolku s víny. „Jsou z Argentiny. Domluvil jsem tuhle ochutnávku s jedním zdejším majitelem vinotéky a nechal jsem přes oceán poslat pár beden. Pohrávám si s myšlenkou, že bych je sem dovážel. Byla by to nová zkušenost a možná příjemný přivýdělek.“ Klára měla znovu pocit, že se ocitla ve vznešeném světě, do kterého si přála patřit. Připadala si důležitě, i když na tom neměla žádnou zásluhu. „Nemusíte nic ochutnávat, ani se neobtěžujte. Pojďte, rovnou vám naliju to nejlepší. Sám už nic jiného nepiju.“ Skura suverénně vzal ze stolku jednu neotevřenou láhev a prázdnou sklenici. „Prosím, až po vás,“ pokynul Kláře ke dveřím na venkovní terasu. Ze střechy nad městem se nabízel velkolepý výhled na všechny strany. K dokonalé romantice scházelo jen zapadající slunce, které se už ukrývalo za budovou památníku. Na terase stálo několik stolků, u nich ohřívací plynové lampy a na židlích ležely kostkované plédy. Skura postavil láhev a sklenici na prázdný stolek a odsunul své společnici židli. Klára se zahalila do teplé vlny a nechala se hřát sálajícím teplem lampy. Richard z kapsy vytáhl vývrtku, láhev zručně otevřel a nalil Kláře do půli číše. Nesměle sklenici uchopila za stopku a přivoněla. „Co tomu říkáte?“ díval se tázavě. Klára upila a polkla. Červený, pomyslela si.
100
Horáková_Hrobaříci_a_Hrobaři_vnitřek.indd 100
08.11.2018 19:45:54 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259926
„Já tomu nerozumím,“ přiznala po pravdě. „Vpijete se do něj, nebojte,“ usmál se vědoucně a dolil i sobě. Klára držela nablýskanou číši dvěma prsty, nakláněla ji a pozorovala, jak hladina kopíruje rovinu zemského povrchu. Cvak! Cvak! Cvak! Klára sebou trhla leknutím. Zatímco se zaobírala vínem, Skura odněkud vytáhl fotoaparát a teď znovu zaostřoval na Kláru se sklenicí v ruce. Jindy by to považovala za dotěrnost a drzouna by zpražila, jenže teď se nechala unášet představou dalekých vinic a zaoceánských lodí, takže nic nenamítala a naopak se vyzývavě usmívala do objektivu. „Doufám, že nebudu mít červený oči jako vždycky,“ našpulila koketně rty a zamrkala. „Buďte bez obav,“ zasmál se Skura, aniž přestal fotografovat. „Externí blesk si s nimi poradí. Horší by bylo, kdybyste měla tapetum lucidum.“ „Co to je?“ „Svítící oči. Jako mají kočky nebo psi. Určitě to znáte.“ „Znám, ale nevěděla jsem, že to má jméno. A to mají i na fotkách?“ „Přesně tak. Ten jev se vyskytuje v několika variantách u různých zvířat. Mají na sítnici zvláštní vrstvu, která odráží světlo. Pomáhá jim vidět ve tmě.“ „Tak to možná vidí i to vaše ‚ztracené světlo‘, jak jste mi říkal minule,“ zasmála se Klára. Skura se na okamžik zarazil, ale hned zase nasadil uvolněný výraz. „Ukažte, doliju vám, už máte dopito.“ Klára se nebránila a nastavila sklenici. „Víte, že světlo se ve skutečnosti neztrácí?“ ukázal Skura na nakloněnou láhev. „Vezměte si třeba to víno. Celou sezonu na révu svítí slunce a my teď pijeme jeho akumulované paprsky.“ „Myslela jsem, že u vína je nejdůležitější teplo.“
101
Horáková_Hrobaříci_a_Hrobaři_vnitřek.indd 101
08.11.2018 19:45:54 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259926