NEKOMPROMISNĚ
ji vyvedl z obvyklé rovnováhy. Že nešla do práce, bylo taky alarmující. Ke všemu (třetí znepokojivá skutečnost) zmínila svého muže. Jakub se od Hanky před třemi týdny odstěhoval. Tentokrát po bouřlivější hád ce a s větším počtem kufrů než kdykoli v minulosti. Prý si sbalil i svou sbírku kamenů. Doposud mívaly jeho krize ustálený průběh: Dva měsí ce o sobě nedával vědět (Hanka tu fázi nazývala Jakubovo Velké Mlčení), poté následovalo období opatrných smiřovaček a konečně Jakubův kajícný návrat do Hančiny náruče. Nikdy svůj postup nezměnil. Až teď. „Hned jsem u tebe,“ slíbila Anežka. Na nejbližší stanici vystoupila a skočila do tramvaje jedoucí opačným směrem. Když za necelou půl hodinu stiskla tlačítko Formánkovic zvonku, tlouklo jí srdce, jako kdyby celou cestu běžela. „Pojď dál.“ Hanka byla v županu, vlasy, jindy vyčesané do maje státního drdolu, jí visely kolem nevyspalých tváří jako závaží. Pustila Anežku do bytu a mlčky ji vedla předsíní. Na stole v jídelně, která pů sobila nezvykle prázdně, protože chyběly Jakubovy kameny, ležely dva notebooky (v jednom Anežka poznala Richardův) a dvě flešky. Hanka se opřela o stěnu a zimomřivě si přitáhla župan k tělu. Na obličeji měla zbytky včerejšího mejkapu. Unaveným gestem Anežce nabídla židli a vy čkávavě se na ni zahleděla. „Jakou máš novinu?“ „Štěpán je na policii.“ Anežka si sedla a přitiskla kolena k sobě, aby se nechvěla. „Richard mu sebral pistoli.“ „Nevěděla jsem, že má Štěpán pistoli.“ „Pořídil si ji, když jsme se stěhovali. Nevím proč. Asi měl pocit, že satelitní městečko je džungle plná nástrah a že nás před nimi musí chránit. Myslím, že ji za celou dobu, co tam bydlíme, nevzal do ruky. Teď je pryč.“ „Jak víte, že ji sebral Richard?“ „Postaral se, abychom to věděli.“ Anežka měla noční výjev živě před očima. Hned, jak taxík vyklopil Štěpána před domem, zamířil do své pracovny. Chvatně, bez komentáře. Když ho Anežka dostihla, stál u sej fu, v ruce papír (čtverečkovaný list nakřivo vytržený ze školního sešitu) a na něm Richardovým neúhledným písmem dvě slova. „Nechal Štěpánovi zprávu.“ „Jakou?“ „Sorry, tati.“ „Epická šíře se mu rozhodně vytknout nedá,“ podotkla Hanka. „A to musel Štěpán hned běžet na policii?“ „Nemůže si dovolit takovou věc nenahlásit,“ řekla Anežka. Bojovala všemi prostředky, aby Štěpána od jeho záměru odvrátila. Přesvědčovala ho, že nahlášení zcizené zbraně uškodí jak Richardovi, tak i jemu. Ža donila. K ránu to vzdala. Pochopila, že Štěpána neoblomí. „Zákon není
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259875