NEKOMPROMISNĚ
ji vyvedl z obvyklé rovnováhy. Že nešla do práce, bylo taky alarmující. Ke všemu (třetí znepokojivá skutečnost) zmínila svého muže. Jakub se od Hanky před třemi týdny odstěhoval. Tentokrát po bouřlivější hád ce a s větším počtem kufrů než kdykoli v minulosti. Prý si sbalil i svou sbírku kamenů. Doposud mívaly jeho krize ustálený průběh: Dva měsí ce o sobě nedával vědět (Hanka tu fázi nazývala Jakubovo Velké Mlčení), poté následovalo období opatrných smiřovaček a konečně Jakubův kajícný návrat do Hančiny náruče. Nikdy svůj postup nezměnil. Až teď. „Hned jsem u tebe,“ slíbila Anežka. Na nejbližší stanici vystoupila a skočila do tramvaje jedoucí opačným směrem. Když za necelou půl hodinu stiskla tlačítko Formánkovic zvonku, tlouklo jí srdce, jako kdyby celou cestu běžela. „Pojď dál.“ Hanka byla v županu, vlasy, jindy vyčesané do maje státního drdolu, jí visely kolem nevyspalých tváří jako závaží. Pustila Anežku do bytu a mlčky ji vedla předsíní. Na stole v jídelně, která pů sobila nezvykle prázdně, protože chyběly Jakubovy kameny, ležely dva notebooky (v jednom Anežka poznala Richardův) a dvě flešky. Hanka se opřela o stěnu a zimomřivě si přitáhla župan k tělu. Na obličeji měla zbytky včerejšího mejkapu. Unaveným gestem Anežce nabídla židli a vy čkávavě se na ni zahleděla. „Jakou máš novinu?“ „Štěpán je na policii.“ Anežka si sedla a přitiskla kolena k sobě, aby se nechvěla. „Richard mu sebral pistoli.“ „Nevěděla jsem, že má Štěpán pistoli.“ „Pořídil si ji, když jsme se stěhovali. Nevím proč. Asi měl pocit, že satelitní městečko je džungle plná nástrah a že nás před nimi musí chránit. Myslím, že ji za celou dobu, co tam bydlíme, nevzal do ruky. Teď je pryč.“ „Jak víte, že ji sebral Richard?“ „Postaral se, abychom to věděli.“ Anežka měla noční výjev živě před očima. Hned, jak taxík vyklopil Štěpána před domem, zamířil do své pracovny. Chvatně, bez komentáře. Když ho Anežka dostihla, stál u sej fu, v ruce papír (čtverečkovaný list nakřivo vytržený ze školního sešitu) a na něm Richardovým neúhledným písmem dvě slova. „Nechal Štěpánovi zprávu.“ „Jakou?“ „Sorry, tati.“ „Epická šíře se mu rozhodně vytknout nedá,“ podotkla Hanka. „A to musel Štěpán hned běžet na policii?“ „Nemůže si dovolit takovou věc nenahlásit,“ řekla Anežka. Bojovala všemi prostředky, aby Štěpána od jeho záměru odvrátila. Přesvědčovala ho, že nahlášení zcizené zbraně uškodí jak Richardovi, tak i jemu. Ža donila. K ránu to vzdala. Pochopila, že Štěpána neoblomí. „Zákon není
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259875
12345
záhon,“ řekl. „Nemůžu ho ani obcházet, ani si do něj dosazovat, co se mi zlíbí.“ V jakémsi absolutním smyslu měl samozřejmě pravdu, ale Anežku absolutní pravdy rozčilovaly. Ještě větší rozčilení v ní vyvoláva la představa, jak Richard ukradenou pistoli zastrkává (gestem zločin ců z televizních seriálů) za opasek kalhot. Bezradně k Hance vzhlédla: „Chápeš to? Jednoduše otevřel zámek sejfu…“ „Pro naše robátka není nic nedostupnýho. Vlezou všude, na to už sis mohla zvyknout.“ „Ale Richard nemá o zbraně zájem!“ „Seš si jistá?“ „To teda jsem. Znám ho. Ty snad nevíš, o co se tvůj syn zajímá?“ Hanka okamžik mlčela, pak s povzdechem odlepila záda od stě ny. „Koukám, že je na čase, abych se pochlubila svojí novinkou,“ řekla. Sklonila se nad stolem, otevřela Martinův notebook a natočila ho mo nitorem k Anežce. Na karmínovém pozadí se třepotala vlajka s emblé mem zkřížených nožů a nápisem Patrola. Záhlaví stránky lemovala tro jice hesel: obetavo – nebojácne – nekompromisne. Vše bylo korunováno výzvou: Ponáhľaj sa brániť našu společnú budúcnosť! Celek dělal dojem nevkusné politické agitky. „Co to je?“ „Něco na způsob domobrany.“ Hanka zajela kurzorem k fotoga lerii a otevřela ji. „Taková pseudovojenská organizace. Zdá se, že dost radikální.“ „Proč mi to ukazuješ?“ „Velí tomu tenhle chlap.“ Hanka klikla na fotografii muže s vlasy sestřiženými na ježka, s ošlehanou pletí a ostře řezanou bradou. „Matúš Cehlár. Našli jsme s Jakubem jeho telefon v Martinových kontaktech…“ „Počkej,“ skočila jí Anežka do řeči, „Jakub se vrátil?“ Neptala se ani tak ze zvědavosti jako spíš v nutkavé potřebě získat čas. Něco oddálit. Nevěděla přesně co, ale její tělo to vědělo. Cítila mrazivé jehličky v pupku. „Jako návrat bych to neklasifikovala. Pomohl mi dostat se do Mar tinova počítače. Seděli jsme tady nad tím celou noc. Zjistili jsme, že Martin na web Patroly chodí už dlouho a stahuje si jejich informační materiály. S Cehlárem je zřejmě v pravidelným kontaktu.“ „Proč?“ Anežka nechápala, co může individualistu Martina – poho dáře a lamače dívčích srdcí – zajímat na nějakém spolku domobrany. „Co mají společnýho?“ „Podívej.“ Hanka vyzoomovala jednu z desítek drobných fotogra fií. Nesla název Fatra, cvičenie v ťažko dostupnom teréne. Byl na ní prů smyk, kterým postupovali muži v maskáčích. Měli helmy, tváře zastříkané blátem a v rukou zbraně. Hanka na jednoho z nich ukázala. Anežka se naklonila blíž k monitoru a zkoumala obličej pod škraboškou bláta.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259875
NEKOMPROMISNĚ
„Ty myslíš, že je to Martin?“ zeptala se pochybovačně. „Taky jsem si nebyla jistá, ale Jakub ho poznal hned. Našel ho ješ tě na dvou dalších fotkách. Tady je úplně zřetelně.“ Hanka zvětšila jiný snímek. Měl listopadové datum a titulek Porúbka, slávnostný sľub brancov. Nastoupená jednotka mladých mužů salutovala vlajce. Uprostřed první řady Martin. Tentokrát byla jakákoli mýlka vyloučená. Anežka na něj ohromeně zírala a nevěděla, co říct. „Když jsme to objevili, myslela jsem, že mě povezou na koronár ku,“ svěřila se Hanka. „V nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že náš Martin…! Nikdy se o Patrole nebo o tom, že si ve volných chvílích hraje na partyzány, nezmínil. Ani mně, ani Jakubovi. Vůbec nám to k němu nesedí. A k Richardovi taky ne. Je to… je to absurdní!“ Uběhlo několik dlouhých vteřin, Hančina slova už dávno dozněla v tichu prázdné jídelny, když k Anežce teprve pronikl jejich smysl. „K Richardovi?“ opakovala, ale vtom už ho uviděla. Ve druhé řadě, kousek od Martina. Stejně jako ostatní měl jakýsi druh maskáčové uni formy, stál rovně jako svíčka a s rukou u spánku zdravil vlajku Patroly. Snímek ho zachycoval z poloprofilu, bylo vidět charakteristický zářez nad kořenem nosu (dědictví po Štěpánovi) a markantní spodní čelist (zůstala předsunutá, i když nosil celé dětství rovnátka). V obličeji měl stejný výraz jako Martin a všichni ostatní branci: zodpovědný, vážný, odhodlaný. „Zjistili jsme, že se o víkendu konalo intenzivní cvičení v Bystré do lině,“ pokračovala Hanka a ukázala na jednu z flešek ležících na stole. „Martin si stáhl podrobnou mapu. Má tam i svoje strategické poznámky. Jasně z nich vysvítá, že se na to cvičení připravoval.“ „Kde je Bystrá dolina?“ „V Kriváňské Fatře asi deset kilometrů od Porúbky. Cehlár v Porúb ce bydlí a kromě toho je tam sídlo Patroly.“ „No dobře, zúčastnili se víkendového cvičení, ale kde jsou teď? Je úterý!“ Anežka se na svého syna dívala a znovu ucítila bolestivé mrazení v pupku. Po včerejším dnu plném nejistoty, napětí a dohadů se články roztrženého řetězu spojily. Vysvětlilo se Richardovo lhaní, školní absen ce, vypnutý telefon, tajnosti s odjezdem, Veroničiny neobratné vytáčky. Svým způsobem se vysvětlila i ukradená pistole. Anežce to přesto žád nou úlevu nepřineslo. „Tady už nejde o cvičení,“ řekla. „Něco se muselo stát.“ „Co?“ Anežka pokrčila rameny. Nevěděla. Ale její pupek to věděl.
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259875