Nějak moc zářivý, napadlo ho. Uvědomil si, že od chvíle, kdy do mlýna vpadlo svatební komando, Josefína se tváří divně. Mohl jenom hádat, jestli za to může nevěsta pod parou, nebo náhlý skon sympatického podnikatele. V druhém případě v něm rostla chuť zadupat posmrtně Oplta do země. Vzal za kliku zadních dveří. Bylo zamčeno. „Kdo má klíče?“ „Já, pan Oplt a jedny erární dáváme sem,“ odpověděl Kalina a otevřel dvířka horní skříňky. Na jejich zadní straně visel na háčku klíč. „Varoval jsem ho, že to není bezpečný místo, ale dělávali to prej jeho rodiče a kdesi cosi.“ „Nesahejte na něj,“ zarazil ho komisař dřív, než po něm Kalina hmátnul. „Hlavní vchod se zamyká?“ „Jo,“ zavrčel Kalina. „Je odemčený,“ upozornil ho Tvrdík. „V tomhle počasí by do mlýna šel jenom magor.“ „Tři se sem dostali.“ Kalina stiskl rty. „Díky,“ řekl komisař. „Už si poradím.“ „Jak je libo,“ utrousil řidič a odešel. „Odpoledne tam ten klíč byl,“ řekla Josefína a ukázala na skříňku. „Všimla jsem si ho, když mi paní Šimečková vařila kafe.“ Sundal klíč a odemkl. Vysoká vrstva navátého sněhu, která pokrývala práh a schody, byla nedotčená. Zabouchl. „Tudy nikdo už pár hodin nešel. Pochybuju, že zepředu taky.“ „Takže to nebyla nehoda? Říkala jsem si, že spadl do náhonu a utopil se.“ „Takhle napůl žerdi?“ zavrtěl hlavou. „Dokázal by se vysoukat zpátky na beton.“ „Praštil se při pádu a pak spadl do vody,“ argumentovala. „Na hlavě má bouli jako husí vejce.“ Vložil klíč do igelitového pytlíku. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259867