budce postavil do pozoru, probral se ze vzpomínek na dřevěného koníka u otcových kolen a popřál dobrý večer, herr buchhalter, dobrý a teplý. Proto si, můj Jurečku zvědavečku, trochu pospěš, tím spíš, že ti přejí dějiny Evropy, neobvyklé teplo i prostor rajské zahrady, pospěš si, ale neklopýtni na kamenech naší tworské pěšiny, jinak se ta mléčně kávová skvrna za dubem rozplyne v bezbarvé nenaplněnosti a všechny potřeby se vrátí do normálu jako lišky do svých nor. Jako datli do skuliny: stála silně opřená zády o kmen, ruce držela v kapsách šatů a mohutným podpatkem ťukala do kůry, takže bylo možné počítat od jedné do sta. Jurek se přikradl po špičkách, potichoučku, poněvadž Dürer s Goethem, kteří bafali na nedaleké lavičce, sotva otočili hlavy, a přimknul se ke stromu z druhé strany. Devadesát šest, devadesát sedm a teď devadesát osm, spočítal si v duchu. „Devadesát devět,“ řekl nahlas. „Sto,“ uslyšel z protější strany, „stojíš tam už dlouho?“ Stál tam sotva dvě minuty, možná tři, no, čtyři, k čemu je ten poloplatfus, nízká podrážka a hlemýžď soustředěný na to, aby se nezakymácel a neplácl sebou na zem; k čemu je čas, když v těchto botičkách — už jsem psal, že nekožených? — a na těch plochých, nevojenských nohou stálo, chvělo se a vyčkávalo celé tělo, a tam, kde měl Jerzy hrudní koš, dokonce tělíčko, když se za stromem hromadilo celé Jerzyho bytí od prvopočátku až po nezformovanost, od narození po plnou dospělost, ale přitom stále nenaplněné, stále nenaplněné? Goethe s Dürerem podruhé nacpali dýmky a labužnicky potáhli, nastavili tváře teplu večera a oči tak, aby viděly dub a lidi. Zrovna ho objali, mezi sebou měli stovku let v letokruzích, větvích a kůře. Stovka let je jako okamžik, co se k sobě dva nakloní, usmějí se na sebe s porozuměním a souhlasem, že co se večera týká, je neobyčejně teplý a stálo by za to ho strávit spolu a dlouho si povídat, aby nerušili Olka, který dnes navštíví Soniu. „Pojď, něco ti ukážu,“ řekl Jurek a ukázal Grácii cestu, „třeba ti o něm Sonia ještě neřekla. Tajný altánek. V altánku houpačka a na houpačce my dva.“ / 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259741
Vyrazili líným krokem a za nimi v oblaku dýmu Goethe s Dürerem znovu diskutovali o klamu pomíjivosti a o reinkarnaci a hvizd posledního vlaku z Podkowy dnes dlouhý, bezmála nekonečně. Březový hájek jako běloba neposkvrněná jinými barvami je vedla svou mléčnou cestou až ke vchodu do altánku s přikrčenými lvy jalovců na stráži. Houpačka visela nehybně, vypadala zvláštně zbytečně, asi jako trůn za republiky, a grácie chvilku váhala, než se posadila a pouze jednou nohou se odrazila od země. Míhala se mu před očima, rychleji a rychleji, takže se Jurek mohl na okamžik opřít o břízu a promyslet závazky slov vůči plánům těla. Nevypadal špatně, jak tak mlčky sledoval očima rozhoupanou Janku a strčil ruce do kapes; v tom těle bylo něco z tvrdosti stromu a svěžesti světa, když v něm všechno ještě rostlo a vyvíjelo se. No a ty manžety kalhot se vyjímaly přímo perfektně a těsně nad zemí tvořily dvě světské svatozáře. Nakonec přišel na to, jak závazkům dostát, a řekl: „Přemýšlela jsi někdy, jak málo je na tomto světě místa pro dobro? Jak vzácným úkazem je mezi lidmi člověk? Člověk, který by měl duši. A duše znamená hlavu a srdce. Zvlášť srdce, Janko. Srdce.“ Janka mlčela jak ve vzduchu, tak u země, a když přišel a ještě víc ji rozhoupal, bála se mu pohlédnout do zakulacených očí, které jako by ji vyzývaly k přiblížení a vstoupení do spojek v brýlích. „Teprve tyto dva prvky ve společné ha… hu… teda… harmonii tvoří…“ „Jurku, víš,“ ozvala se Janka a náhle zabrzdila nohama, „asi…“ „…tvoří to, čemu říkáme duchovní kultura, jednotku skutečně nádhernou a velikou,“ dokončil urychleně Jurek a chtěl si přisednout k mléčně kávové ve vzduchu, jenomže chybělo místo a tak znovu houpačku rozhoupal. Čím rychleji se míhala, tím bylo prkénko pod Jankou výš a pravda večera se oddalovala. Jurek zpomalil, přidržel lano a zeptal se jako každý kolotočář: / 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259741
„Stačilo, slečinko?“ Janka přikývla a Jurek pokračoval: „Devízou takové jednotky je, že umožňuje na sebe sama zapomenout, ale zároveň se nezatratit. Co si o tom myslíš?“ Janka mlčela tak nějak přátelsky, takže kolotočář, nyní spíš hlídač, se pokusil vměstnat na prkénko houpačky, nebylo tam však místo. První světlo měsíce mezi břízami zdůraznilo reálnost situace. On stál, ona seděla a všechno v řádu všehomíra záleželo na lidech. „Poslyš, kde je Marcel?“ zeptala se Janka znenadání. „Jak to myslíš, kde?“ „Posledních pár dní byl jako tělo bez duše. A když jsem k vám o půl páté přišla, nikde nebyla ani noha.“ „No, odvedl jsem ho.“ „Kam?“ Janka zvýšila hlas a konečně se na Jurka podívala. Ve světle měsíce měl jakoby odstálejší uši, ale také těžší, bližší a teplejší ruce na laně. „Musel odjet… a tečka. Dostal lepší a zajímavější místo. Víš, nevím, čím to je, že se mi už nějakou dobu tak těžko píše byť jen pár slov. Snad je to proto, že jsem v poslední době trochu zlenivěl, a možná také proto, že mi míjí jeden den za druhým, jsou si podobné, šedé a jakoby ovinuté pavučinou…“ „Poslyš, kde je Marcel? Kam jste jeli tím vlakem?“ Janka upřela oči na Jurka, jenomže místo kulatých zorniček uviděla dva bledé, holé loupáčky v odraze ve skle. „Viděla jsem, jak nastupujete. Neměl přece žádné věci. A jen tak, bez rozloučení.“ „…ovinuté pavučinou smutku, zatížené bolestí neštěstí. A existuje pouze břečťan naděje, že… přestaň se tak na mě dívat, nic jsem přece neprovedl, a nedělej si s ním vrásky, věř mi.“ „Kde je Marcel?“ zeptala se klidně Janka a upravila si šaty tak, že pokrývaly celé prkénko. „Ježkovy voči, na moc hezkém místě. Říkal, že se tam má jako za pecí. A dej mi s tím pokoj… Jak už jsem říkal, zapomenout na sebe znamená najít svou vlastní osu…“ „Víš, kde je?“ „Jak to mám vědět? Ve Varšavě.“ / 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259741