kolorovali staré záběry z čerstvě osvobozené Osvětimi, slavné záběry buldozerů, a to s touhou posunout tyto buldozery ještě o kousek blíž k přítomnosti, zpřítomnit je. Poptávka neutuchala a zadání bylo jasné: pohoršit se nad něčím, co nenudí! Když došla kolorovaná i nekolorovaná Osvětim, Robert a jeho lidé museli sáhnout po válce na Balkáně nebo po importu úplně odjinud. Přesně z toho důvodu se tehdy vyvinula odnož zábavního průmyslu, které se říkalo „boj za dodržování lidských práv v Číně“.
•
Táta se v jedné věci spletl. Monika knížku s titulem Jatka, jejímž autorem byl Angličan a která původně vyšla v angličtině, do němčiny nepřeložila, jen k ní napsala doslov. I doslov však bohatě stačil na to, aby Moničina kariéra ihned po vydání vystřelila do raketových výšin. Monika začala obcházet německé televizní a rozhlasové diskuze. O byznysu s odebíráním a prodejem orgánů popravených čínských politických vězňů sice moc nevěděla – jak by taky mohla –, nicméně nejen ve svém doslovu, nýbrž i v každé další rozhlasové a televizní debatě vždy znovu potvrdila, že autor knihy Jatka píše pravdu: v Číně dochází k masovým popravám, při nichž jsou vězňům odebírány tělesné orgány, a čínské stranické špičky jsou přímo napojené na zdravotnická zařízení, která vydělávají na transplantacích těchto orgánů bohatým klientům z celého světa. Tečka. Toto prohlásila a pak ze své pozice neuhnula ani o milimetr. Bylo to z její strany vyhlášení války. Monika proti Číně. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259727
Čína si musela protřít oči, ale i poté viděla t otéž: Monika sekýruje Čínu… Spor s Čínou se pak brzy vy ostřil. Když Monika požádala o čínské vízum, aby mohla odletět do Číny na konferenci, nedostala ho. Odvetná palba v německém rozhlase, na kterou Čína nereagovala. A tak dále. Celá řada odvetných pohlavků z Moničiny strany. Čínské mlčení Moniku vytáčelo do ruda. Když s ní nechtěla komunikovat vrchní Čína na vysoké úrovni, začala to zkoušet spodem. Přes drobnou každodenní práci a přes disidenty. Vlásek po vlásku, telefonát po telefonátu. Pátrala po dalších a dalších čínských zvěrstvech. Domáhala se jich. Čínští disidenti, ať už žili v Číně, nebo jinde ve světě, kvůli Monice vyhlásili celostátní pátrání po zvěrstvech. Ti lidé, většinou velmi citliví, litovali své naivní pomocníky na Západě, kterým nikdy nedokázali vysvětlit jedinou čínskou skutečnost (kupříkladu fakt, že v Číně všechno včetně zákonnosti a práce v disentu běží v režimu Dlor), a pokud to šlo, vycházeli bláznivým nápadům vstříc. Zbytek povím stručně. Ani Čína neměla zvěrstev na rozdávání. V takových dnech, kdy se disidentská síť nedověděla o jediném lidskoprávním zvěrstvu, se západní linky musely nakrmit tradičními zvěrstvy z čínských továren nebo zvěrstvy páchanými na životním prostředí. Obehraná písnička o nizoučkých platech a jedovatých řekách však už v té době Monice nestačila. Monika potřebovala krev, ber kde ber, a tak nakonec od jednoho zoufalého šanghajského 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259727
isidenta, který už jen těžce snášel její vcelku nepříd jemné telefonáty, dostala místo dudlíku pana Fu se slečnou Xun. A tady je výsledek. Můj tatínek, v kapse mu vibruje telefon. Náhodou se rozvibroval přesně v momentu, kdy táta na prahu své kanceláře podával ruku na rozloučenou zástupci výrobce mléčných výrobků Zott. Táta přijal hovor, zavřel se do prosklené kanceláře s výhledem na nemocnici Charité a začal s nohama na stole trpělivým nasloucháním znovu splácet své někdejší mladické pochybení. Dověděl se od Moniky, že pana Fu k sebevraždě donutila strana. Poslechl si dlouhou tirádu o tom, co se pak dělo, přesněji řečeno nedělo v nákupním centru dole v atriu, na „ground zero“, jak si dovolil v jednu chvíli zavtipkovat, čili znovu totéž, co od své přítelkyně slyšel už stokrát: v Číně si neváží lidského života; v nákupním centru leží na podlaze dvě mrtvoly, a dovnitř dál proudí lidé, nahoře v sedmém patře servírují jídlo s výhledem na jatka. „Jatka,“ řekl v ten moment můj tatínek, aby o cenil Moničinu úspěšnou snahu provázat veškeré dění v Čí ně s titulem knihy, která jí přinesla tolik slávy i příkoří. „Ty víš, o koho šlo, ti dva, Moniko?“ zeptal se. „Nebo to byli nějací neznámí lidé?“ „Fu,“ odvětila Monika. „Nějaký pan Fu. Můj kontakt v Šanghaji má kontakt na jeho příbuzné.“ A tak se stalo, že se Robert Holm ráno osmého května vypravil do města Mulinzhen, na adresu, kterou dostal od mého tatínka. Průrva, kterou Robert 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259727