Teo vesloval, nějakou dobu mlčel a já sledovala vlnky a nastavovala tvář sluníčku. Najednou Teo tiše řekl: „Eliška je moje nevlastní máma. Táta si ji vzal před sedmi lety, a já byl hrozně rád. Totiž – moje máma byla hodně nemocná. Když mi bylo šest, zůstali jsme sami. Časem už jsem myslel, že snad napořád zůstaneme jenom já, on a ty jeho stromy.“ Chvíli jsem na něj zaraženě koukala. Tohle jsem nevěděla. Jeho rodiče jsem nikdy neviděla a tohle nikdo ze spolužáků nikdy nezmínil. „Eliška je hodná,“ pokračoval. „Chvíli jsme si na sebe zvykali, protože jsme s tátou… No, moc jsme neuklízeli, jak nám chyběla ženská ruka. Chodila k nám sice babička, ale víš, jak to bejvá. Hned jak odešla, vypuknul chaos. Znáš to, ne? Na zemi ponožky zchumlaný do kouliček, židle u psacího stolu plnila funkci věšáku na šaty a tak,“ usmál se posmutněle. Teď jsem se pro změnu zatvářila sklesle já. „Ne, Teo… Je mi líto, ale neznám.“ Zvedl ke mně tázavě oči. Pokrčila jsem rameny. „My žijeme s mámou samy. Vždycky jsme tak žily. Máma… asi nikoho nechce. Nevím. Nechce o tom mluvit. No a moje teta Celestýna, která bydlí s námi, je už stará, takže… Prostě ne. Ponožky, co leží na zemi zmuchlaný do koule, znám jenom z doslechu.“ Usmál se na mě a dál nevyzvídal. Najednou mi s ním bylo zase o trochu líp. Taky měl svoje tajemství, i když ne tak šílené jako já, zato zřejmě o dost bolavější. Naše lodička se začala stáčet ke straně. „Otočíme to a půjdem se ještě projít do města?“ navrhl. Kývla jsem.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259607