„Naoko!“ říkám mnohoznačně a neurčitě. „Nepůjdem se trochu projít?“ navrhuje Naoko jednoznačně. A já jdu. Vyjdeme ze dvora a Naoko nás zamíří směrem k rybníku. Jdeme mlčky po hrázi, staré duby šumí v proudu přesouvajících se molekul vzduchu, nad hladinu chvíli co chvíli vyskočí ryba, zamžourá na nás svýma studenýma očima, uchechtne se a plácne sebou zpátky. Je to pokaždé jiná. Myslím, že si dole pod hladinou losují pořadí. Ze stromu nad námi nás tiše pozoruje puštík a mírně kroutí hlavou. „Jak se mám, ses chtěl zeptat,“ napovídá mi Naoko trochu smutně. Pak se napije vína z poloprázdné láhve, kterou svírá v levé ruce. Pravou rukou mě hladí dole na zádech. „Jak se máš?“ zeptám se poslušně. Ale Naoko mlčí. Ujdeme možná kilometr po hrázi a pak voda uhne doprava a my vejdeme do lesa. Je skoro úplná tma a já se nechám vést. Po chvíli do mě Naoko lehce šťouchne a popostrčí na nenápadnou stezku vedoucí kamsi do rákosí. Je bahnitá a kluzká a nejsem si jistý, jestli chci vědět, kam vede. Ovšem nemám na vybranou – po chvíli se trochu rozjasní a dojdeme k travnatému břehu, na kterém stojí dřevěný stůl se dvěma lavicemi, ve dne pravděpodobně oblíbené místo pro pikniky a pozorování vodního ptactva. Zastavíme se až těsně u vody a mlčky hledíme na hladinu. Zpoza mraků se teď vyhoupl měsíc a osvětluje celou scénu jako reflektor. „Jak myslíš, že se mám?“ řekne najednou Naoko tak tiše, že přemýšlím, jestli se mi to jen nezdálo. Pak mi podá láhev se zbytky vína, a zatímco ji nahýbám k ústům, Naoko mi rozepíná košili. Pomalu spustím ruku s láhví od úst a hlasitě vydechnu a zase se nadechnu, abych něco řekl. Naoko mi stáhne košili z ramen a pravé paže, pak nastaví ruku a já jí mechanicky podám víno,
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259432