„Naoko!“ říkám mnohoznačně a neurčitě. „Nepůjdem se trochu projít?“ navrhuje Naoko jednoznačně. A já jdu. Vyjdeme ze dvora a Naoko nás zamíří směrem k rybníku. Jdeme mlčky po hrázi, staré duby šumí v proudu přesouvajících se molekul vzduchu, nad hladinu chvíli co chvíli vyskočí ryba, zamžourá na nás svýma studenýma očima, uchechtne se a plácne sebou zpátky. Je to pokaždé jiná. Myslím, že si dole pod hladinou losují pořadí. Ze stromu nad námi nás tiše pozoruje puštík a mírně kroutí hlavou. „Jak se mám, ses chtěl zeptat,“ napovídá mi Naoko trochu smutně. Pak se napije vína z poloprázdné láhve, kterou svírá v levé ruce. Pravou rukou mě hladí dole na zádech. „Jak se máš?“ zeptám se poslušně. Ale Naoko mlčí. Ujdeme možná kilometr po hrázi a pak voda uhne doprava a my vejdeme do lesa. Je skoro úplná tma a já se nechám vést. Po chvíli do mě Naoko lehce šťouchne a popostrčí na nenápadnou stezku vedoucí kamsi do rákosí. Je bahnitá a kluzká a nejsem si jistý, jestli chci vědět, kam vede. Ovšem nemám na vybranou – po chvíli se trochu rozjasní a dojdeme k travnatému břehu, na kterém stojí dřevěný stůl se dvěma lavicemi, ve dne pravděpodobně oblíbené místo pro pikniky a pozorování vodního ptactva. Zastavíme se až těsně u vody a mlčky hledíme na hladinu. Zpoza mraků se teď vyhoupl měsíc a osvětluje celou scénu jako reflektor. „Jak myslíš, že se mám?“ řekne najednou Naoko tak tiše, že přemýšlím, jestli se mi to jen nezdálo. Pak mi podá láhev se zbytky vína, a zatímco ji nahýbám k ústům, Naoko mi rozepíná košili. Pomalu spustím ruku s láhví od úst a hlasitě vydechnu a zase se nadechnu, abych něco řekl. Naoko mi stáhne košili z ramen a pravé paže, pak nastaví ruku a já jí mechanicky podám víno,
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259432
aby mi mohla stáhnout rukáv i přes levou ruku. Odhodí košili na zem, odloží opatrně láhev, sáhne si pod šaty a na pár tahů si svlékne kalhotky. Celou tu dobu mi upřeně hledí do očí a já přísahám, že chci celou tu dobu něco říct, cokoli, ale neřeknu. Pak přistoupí ještě blíž ke mně a začne mi rozepínat kalhoty. Stojím tam jako idiot. Cítím svůj rychlý tep, slyším svůj mělký dech, vnímám teplo cizích rukou na svém břiše. Zavřu oči. A pak se nic neděje. Nic. Pořád nic. Oči mám stále zavřené a čekám, co se stane, když najednou ucítím něco teplého na pravém stehně. Otevřu oči a spatřím Naoko na kolenou, s hlavou v dlaních, a na svých kalhotách značnou část jejího oběda. „Promiň,“ zašeptá nakonec zpoza dlaní. A to je všechno. Zuju si boty a ponožky a vejdu do vody. Nohy se mi zaboří do mocné vrstvy jemného bahna a voda mi vystoupí nad kolena. Nejdřív se snažím opláchnout si nohavici tady, ale pak jdu prostě dál, voda mi stoupá do půli stehen a do pasu a po prsa a výš a výš a já se položím na hladinu a plavu a jediné, co vidím, je měsíc a jeho odraz ve vodě a ryby a jejich odraz na nebi. Plavu a mlčím, protože k mluvení jsem měl tisíce šancí a teď už by to bylo zbytečné. Když se zase vyškrábu na břeh, Naoko tu není, ani zbytek vína. Utřu se do košile, přehodím si ji přes sebe, obuju si ponožky a boty, a kalhotky, co tu Naoko zapomněla, si nacpu do kapsy. Vydám se na zpáteční cestu a kupodivu trefím zpátky bez problémů; najdu svůj stan, svléknu si mokré svršky a hodím je před dřevěné zábradlí ohrady, která rozděluje louku mezi lidi a zvířata. Doufám, že jsem pořád na správné straně. Pak se pomalu vsoukám do spacáku a poslední moje myšlenka, než usnu, je, že jsem si v kalhotách nechal telefon a že jsem ho pravděpodobně utopil.
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259432
Kráčím k postavě v dálce, je zachumlaná do péřové bundy s kapucí a mává na mě. Jdu dlouho a ztěžka, nohy se mi lepí k zemi, je protivítr a sněží a postava se nepřibližuje. Stále stojí na místě a mává. A pak jsem najednou u ní a je to Naoko a já si uvědomím, proč nám vždycky připadalo, že vypadá japonsky – je totiž Asiat ka, je Inuitka, Gróňanka. Odtud, měl bych říct, protože stojíme na ledovci uprostřed Grónska a Naoko mi podává telefon, který vylovila z rybníka. „Musíš ho nejdřív vysušit, než ho zase zapneš, Q.,“ radí mi. Je to jiný model, než mám já, ale vidím, že jsou v něm uložené všechny moje kontakty, a tak si jej strčím do kapsy. „Co je to vlastně to Q, Q.? Miroslav Q. Hammer,“ pokračuje Naoko. „Q jako Querry,“ odpovídám a Naoko chápavě přikyvuje. Za chvíli začne telefon zvonit a já nevím, jak hovor přijmout, protože najednou nemá žádná tlačítka ani displej, je to jenom hladká stříbrná krabička, a tak si jí přiložím k uchu a ozve se známý hlas. Jen se zeptá, jestli mi není zima, a já zjistím, že je, jsem totiž nahý, a náhle si vzpomenu, že jsem si šaty svlékl, aby uschly, a že do té doby si je nesmím obléknout, a zuby mi začnou cvakat a Naoko se mi směje a odchází. Probouzím se zimou; na stěnách stanu šumí déšť a venku je neděle dopoledne. Obléknu si všechny suché části oblečení, které v pološeru stanu najdu a vypotácím se ven. Moje včerejší svršky samozřejmě neuschly, ale zase nemusím nikomu vysvětlovat, proč byly vůbec nejdřív mokré. Zdá se, že někteří hosté už odjeli, včetně Naoko. Milan zrovna stojí v průjezdu, a jakmile si mě všimne, pokyne mi rukou a já v tom gestu cítím teplo a kafe a žádné otázky.
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259432