Poutník z Mohameda: Alláhův hněv Klášter stál na zaobleném kopci pár desítek metrů od jižního pobřeží. Do hlavního města to bylo vzdušnou čarou padesát kilometrů. Dva kilometry odtud leželo rybářské městečko s třemi tisíci obyvatel. Sem asi chodila Kateřina do školy. Nebo ji učil sám Alexandr? Doufal jsem, že ne. Žít v klášteře, a ještě tu absolvovat školu? Aby jí to nevlezlo na mozek. Nechtěl bych mít z dcery mnišku. Třikrát jsem se zhluboka nadechl a nesměle zaklepal na dvoukřídlé dveře z umělé hmoty, která zdařile imitovala dub. Nebo buk? Když nikdo nepřicházel, opřel jsem pravý ukazováček o zvonek. Za pár sekund se z reproduktoru ozval nepříjemný hlas: „Pokud nesete jídlo, nechte ho za dveřmi.“ „Dovnitř nemůžu?“ „A kdo jste?“ „Daniel Kalandra, zeť archimandrity Alexandra, otec Kateřiny.“ V reproduktoru něco nesrozumitelně zapraskalo. Místo hlasu se ozval bzučák dveří. Opřel jsem se o ně a vpadl do klášterní zahrady. Jen jsem za sebou zabouchl dveře, přiběhl mi naproti můj udýchaný tchán. Vypadal snad o deset let starší, než jsem si ho pamatoval. Smrt jediné dcery ho dost zničila, ale dnes přímo vyvolával dojem muže, který je zralý na poslední pomazání. Vyhublý, propadlé bledé tváře, kalné oči, rozcuchané vlasy. „Danieli, můj synu, modlil jsem se, abys přišel co nejdříve.“ „Co se stalo?!“ vykřikl jsem. „Unesli Káťu.“ * * *
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259290