že se v jeho příběhu nevyskytuje ani plavovláska, ani černá kočka. Člověk prý má myslit na to, kam se jednou uteče! Zřejmě se tedy v životě každé duše vyskytnou slabé chvilky. Ano. Zničehonic dostaneš třeba dopis: Jistě se divíte, pane, že vám píši, ale octl jsem se v takové a takové situaci a najednou jsem se rozpomněl… A člověk, po němž ti koneckonců nic není, se o překot zpovídá, obnažuje, nevíš proč, on také neví proč, kdyby byl hodinu počkal, sotva by byl takový vyšinutý dopis odeslal, mám jich doma několik a sám jsem kdysi v duchu skládal podobná psaníčka, hloupá, zmatená psaníčka, pro něž jsem marně hledal adresáta a jež nikdy nebyla napsána. Nuže, Maxa… Počkám už jen tři minuty! Čekal jsem čtvrt hodiny a byl bych čekal patrně ještě mnohem déle. Poznal jsem ji zdaleka a chvatně schoval brýle do kapsy. Ne, neslušejí mi! Měla šedý přiléhavý klobouček a nepromokavý plášť. Šla mi zvolna vstříc, oklikou, jako by ještě nebyla rozhodnuta, kam zamíří. Polekal jsem se, protože se mi začaly chvět prsty, protože se mi zrychlil dech a protože jsem jí políbil ruku, aniž jsem na to ještě před minutou pomýšlel. Neodtrhla mi ji hned od úst, nýbrž přejela něžně a dlouze hřbetem ruky po mých rtech, a my jsme se vůbec slovy nepozdravili, jen jsme se na sebe usmívali. Teď vím, že jsem se sám sebe pokaždé vylekal, kdykoliv jsem ji spatřil. „Jste hodný, že jste přišel, ale kam máme jít? K zámku? Nebude pršet?“ Ovšem, na její hlas jsem nadobro zapomněl, vzpomínal jsem pouze na její oči. Ale nejen pohled, nýbrž i hlas té ženy byl plný barev slitování. Řekl jsem jí, že se v aleji na mnoha místech můžeme ukrýt před deštěm, a stoupali jsme pak pomalu po zámeckém kopci. Nepamatuji se, o čem jsme zprvu mluvili na této zádumčivé cestě, vím jenom, že šla o krok napřed, že její plášť vlál ve větru, že nás obestírala vůně listí a země a že jsme se dlouho vyhýbali hovoru o příčině své schůzky. Ale vidím již zcela jasně a do všech podrobností, jak stojíme na druhé terase u lavičky pod obrovským dubem, jak ona hledí dolů na střechy Starkova, na řeku, louky v závojích mlžných pavučin, na mraky, 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259253
hory a kotouče šedavých par, vláčejících se po úbočích, vzpomínám si na nenadálý příval své dětinské radosti z toho, že mi už potřetí v blízkosti této dívky připadá, jako bych splýval s ovzduším kolem sebe, jako by všechno, co vidím, bylo mé, a jako bych já sám patřil všemu, co mě obklopuje. Chvílemi se po mně otočila. Věděl jsem proč: ne, tentokráte se jí neztratím! Stála na schůdcích pode mnou a musila maličko zvrátit hlavu, chtěla-li mi pohlédnout do očí. „Teď vám povím, čím vás chci trápit. Odjedu také do ciziny, ale později než vy. Chtěla bych vám dát dopis, který byste odeslal, jakmile se octnete za hranicemi. Kdekoliv, na místě nezáleží. Nehněváte se, smím vám ten dopis dát?“ To je vše? Byl jsem poněkud zklamán. Ne nadarmo jsem se dosud vyhýbal zvědavým otázkám. „Můžete na mne klidně spolehnout. O tom dopise nesmí patrně nikdo vědět.“ „Nikdo, zvláště ne můj bratranec!“ „Máte psaní u sebe?“ „Nemám, nevěděla jsem přece, budete-li mi moci vyhovět.“ Proč mě napadlo k mé velké radosti, že dívčina prosba je jen záminkou? Nebyl jsem již tak plachý a nezakoktával jsem se. „Snad bychom se mohli posadit na lavičku. Vy asi, slečno, víte, že vašeho bratrance nemám příliš rád.“ „Nedivím se vám.“ Nyní jsem učinil první z pošetilostí, jakých se zakrátko nahromadilo neuvěřitelné množství: vděčně jsem jí stiskl ruku. Nebyla překvapena, ani napříště nebyla nikdy překvapena mým jednáním a mými řečmi. Ona jako by stále předvídala, co se stane. „Řekla jste, že také odjedete do ciziny. Směl bych vědět kam?“ Smála se. Sebrala mi smítko z kabátu, významně pohnula obočím: rozumíte přece, ne?, a připomněla mi má vlastní slova: „Daleko! Hodně daleko!“ „Tedy také tajemství. Ale bůh ví, že nevypadáte záhadně. Aspoň mi svěřte, jak dlouho na mne pan stavitel Tomek včera nadával.“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259253
Zatleskala tak, že kdykoliv se její dlaně dotkly, byly sepjaty. V navyklém postoji přiblížila hlavu k rameni a zaprosila: „Nemluvme o něm!“ „Dobře.“ Potom jsem ještě řekl nestoudně banální a hloupou frázi: „Připadá mi, že vás už znám mnoho let.“ Hned jsem si uvědomil: breptáš jako kvartán, ale vlastně jsem se za to ani neplísnil. Obrátila ke mně rozesmáté oči a opět jako by mi dávala jakési znamení. Nyní jsem již bez červenání žvanil páté přes deváté a opájel se vlastním žvatláním jako batole. Poslouchala, rty maličko pootevřeny, usmívala se a mlčela. Mám prý neustále dojem, že kohosi čekám, a když jsem ji v neděli poprvé spatřil u stánku věštkyně… Ne, není třeba reprodukovat nesmysly, jaké jsem jí zpola vážně vypravoval. Přerušila proud mých zanícených slov teprve tehdy, když jsem bezděky začal kreslit prutem do písku písmena. „Co to píšete?“ Odpověděl jsem bez rozpaků: „Vaše jméno. My všichni sourozenci kreslíme do písku a na zadýchané sklo. Rodinná nemoc. Nebo je to společné mateřské znaménko. Nevím. He-le-na Le-xo-vá. Lexová. Křestní jméno smažu. Tak. Konec příjmení také. Zůstává LEX. To je zákon. Mám nad tím dumat?“ Sledovala mé hraní s bezdechým zájmem pětiletého děvčátka. V její přítomnosti měl člověk tisíc pokušení zapomenout na všechny zkušenosti svého věku. Čekala. Lex. To je zákon. Co dále? Byl jsem v koncích. Ale s Helenou Lexovou nebylo nemožné hovořit každou minutu o něčem jiném. „A nechtěla byste mi vůbec trochu vypravovat o sobě? Já se vám zpovídám, aniž to pozoruji. Teď jste vy na řadě.“ Pověděla mi žalostně málo. Chtěla studovat medicínu. Nestuduje. Umí několik řečí. U Prahy mají vilu. Ve Starkově je poprvé. Na kohosi zde čeká, ano, také, čeká, ovšem na nikoho neznámého. Ale o tom nevědí ani její rodiče, ani její zdejší příbuzní. Poslouchal jsem, zahleděn do závěsů mlh a mraků nad obzorem. Při jejím skoupém vyprávění jsem si vzpomněl na úžasnou spoustu věcí. A pak jsem provedl něco nepochopitelného. Obávám se, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259253