Page 1

že by k něčemu takovému mohlo dojít, že by to bylo vůbec možné. Už nebyla studená a už to nebylo její vlastní teplo, které ji obalovalo jako teplo, které cítila, když ji křik dívek přiměl bzučet. Zmocňovalo se jí přímo Jamesovo teplo, jeho krev hasila ledový oheň. Jamesovo tělo ji nevyhánělo, měla pocit, že by v něm mohla žít navěky, což se jí zamlouvalo. To nebylo dobré — nikdo ji před tím nevaroval, i tak ale naprosto jistě věděla, že by se to stát nemělo a že je něco špatně. Soustředila se, ale když se James probudil s brutálním astmatickým záchvatem a vysíleným srdcem, měla Helena pocit, že se spaluje, že hoří jako papír nebo suché dřevo, a tak musela jeho tělo rychle opustit a přilepit se ke stropu, aby opět vychladla. Pozorovala Jamese, jenž seděl na okraji postele a hledal inhalátor, který zapomněla vzít z nočního stolku. Chvíli ztěžka dýchal, až se začal cítit trochu lépe. Nechápala, co se stalo. Ale ani to chápat nechtěla. James, celý zpocený, si znovu lehl a zavřel oči. Dýchal téměř jako obvykle. Helena ho znovu obklopila, ale už ne proto, aby zářil jako Hvězda. Teď proto, že se chtěla nakazit jeho teplem a cítit jeho dech, který hasil šedivý oheň, jenž ho zbarvoval doruda. Kdyby do pokoje někdo vstoupil nyní, uviděl by Jamese v oblaku zářivé šedi, která pod povrchem žhnula doruda jako obrovský uhlík. Helenu napadlo, že by ho takto mohla doprovodit až do konce. Znamenalo by to, že zmizí? Ne, věděla, že ne. Bylo by možné mu být takto nablízku, žít takhle vlažně? Osušila Jamesovi ledový pot a znovu se ho začala dotýkat zevnitř, ale tentokrát proto, aby usnul a ráno si už tento

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259248


krátký, příšerný záchvat nepamatoval. Pohladila ho po víčkách, ale jakmile to udělala, otevřel oči, jako by ji snad cítil. Helena ho přitom pozorovala úplně zblízka, ty jiskřivě modré oči barvy Moře, a najednou věděla, že to nedokáže. Nemůže. Není schopná z něj udělat Legendu. Nechce mu brát to teplo, chce v něm žít. Vzala ho za ruku, až schoulený v nové, vřelé Heleně chráněný usnul. Helena se probudila v cizí posteli. Byla v jednom z Domů na Pobřeží. Ale ne v tom, kam chodila obvykle. Okolo postele stálo pět Světlonošek. Znala Vašti, Violetu a Marianne. Čtvrtá, ve vojenské bundě se zlatou výšivkou, byla Ala, jež nechala zářit Jimiho Hendrixe. Pátou ještě nikdy neviděla. A právě ta promluvila. „Byla jsi příliš netečná. Málem jsme tě nezachránily.“ Helena vstala. Ta, co promluvila, vyšla z místnosti a Helena ji následovala. Všechny se posadily do křesel na terase. Slaný vzduch v Heleně probudil životadárný chlad, díky kterému se jí ulevilo. „Vůbec ničemu nerozumím,“ odpověděla jim. Světlonoška, která k ní v pokoji mluvila, si sedla vedle ní. Helena čekala, že se na ni budou zlobit, ale místo toho měla najednou pocit, že jí samotné hoří tváře, že se spaluje zevnitř a že ji něco škrábe v očích. Plakala, jako by byla člověk. „Co to se mnou je?“ ptala se vyděšeně. „Nakazila ses,“ odpověděla jí Světlonoška, objala ji kolem ramen a předala jí trochu uklidňující a svěží vlh­kosti. Rukou se dotkla mokrých očí, a když jí slzy stekly až ke rtům, vzpomněla si na Jamese. James na jevišti, jak se

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259248


směje a v rukou svírá kytaru. James, který nepřítomně hladí uschlý květ zapomenutý na stole. Jeho břišní svaly, které mu nad boky tvoří trojúhelník. Jedna z posledních letních nocí, při které si máčí nohy v jezeře v Anglii. Kostkovaná flanelová košile, kterou nosí příliš často, a tak dost smrdí. Modré oči, jež zůstávají vážné, i když má zrovna záchvat smíchu. James vrhající se na nenasytné dívky, které ho škrábou a jeho vlasy se přitom ztrácejí v moři potetovaných rukou a černého peří. James s kloboukem, jak si kouše nehty. James, který když mu na jevišti dojde dech, otočí mikrofon k tisícům hlasů, jež uzpívají to, co on nemůže. James, jenž něco šeptá do ouška hubené dívce a ona ho přitom hladí na zátylku. James v autě venku za deště. „A dost,“ řekla Světlonoška a položila jí ruku na čelo. Helena cítila, jak se James vzdaluje, sice jen trošku, ale dost na to, aby mohla přestat plakat. Podívala se na Světlo­ nošku a najednou ji poznala, i když ji nikdy předtím neviděla — byla to Naima, která udělala Legendu z Johna Lennona. Jestliže zavolaly Naimu, asi to s ní bylo dost vážné. „Tohle jim děláme?“ zeptala se Helena a přitom tlačila čelem do Naiminy ruky, jelikož ji opět pronásledoval obrázek Jamese, jak v černých kožených rukavicích a se zdrogovanýma očima leze na kolo v New Yorku. „Ano,“ odpověděla Naima, „takhle pociťují lásku.“ „To je ale otřesné,“ zděsila se Helena, „to není vůbec fér, takhle se k nim chovat. Je to děsné.“ „Ale ne, Heleno. Je to krásné. Přejde je to. A dostat se přes to je nádherné utrpení, čistá láska.“

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259248

Profile for Kosmas-CZ

Tohle je moře (Ukázka, strana 99)  

Tohle je moře (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz