s cigaretou v ústech, co se neustále rozhlížel, jako by mu bylo dvanáct a bál se, že ho při kouření někdo načapá. Kráčel dál po opuštěné cestičce, která se šplhala až na most, jeho most. Pozorně se díval kolem sebe. Nebylo vidět živáčka, byl tu jen vzduch, stromy, kameny a písek. Čekající věčnost. Stopy tu zanechali jenom lidé, ti to místo ukotvili v čase a ztělesnili jeho pomíjivost. Jakmile byl nahoře, obhlédl celý most, panoval tu klid. Odebral se domů. Za ním příliš velkou rychlostí profičelo auto. Otevřel vstupní dveře. Civěla na něj prázdná chodba. Být sám je možné na tolik různých způsobů, pomyslel si. Nejnesnesitelnější je osamění vyplývající z velké ztráty. Nebo možná osamění, které se tak ani nesmí nazývat, protože je příliš těžké na to, aby ho člověk unesl. Snažil se vybavit si věty, které si připravil pro Isabelle, ale jako by se mu vytratily, možná zůstaly na mostě, tam, kde předtím stála Georgette, nebo na prahu domu, kde se s Etiennem objala tak, jako by se znovu shledali po mnoha letech.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259244
dvanáct
Nestávalo se často, že by si sama vyžádala, že chce jít do města. Lidem, světu, na který neměla páky, příliš nedůvěřovala. „Je to ve mně,“ říkala, Lucas to právě z jejích úst slyšel nerad. Fascinovalo ji ale umění a tuhle výstavu si nechtěla nechat ujít. Přidržel jí dveře. Suzanne se usmála, bylo to pro ni jednodušší než si ho dobírat pro jeho výjimečné gentlemanské chování, což, jak jí koukalo z očí, měla na jazyku. Zvolil úterní ráno, kdy většinou chodí málo lidí. Koupil dvě vstupenky, svo ji si nechala. Ráda si věci uchovávala, alespoň ty dobré. Když už byl vevnitř, nechápal, proč sem vlastně nezajde častěji, muzea miloval. To přesně odměřené světlo, vysoké stropy, tiché civění mlčenlivých návštěvníků a vystavená umělecká díla, mnohá z nich o dost starší než on, a možnost se na ně jen tak dívat. „Dí-, díky že jsi, jo, ne, mě, mě, vzal s sebou,“ pronesla Su zanne a plaše se rozhlédla. Kolem jedné sochy se šoural asi sedmdesátiletý muž zavěšený do čiperné ženy. K manželům přistoupil kustod s ohromnými bicepsy a mírným výrazem ve tváři a něco jim začal nadšeně vysvětlovat. V rohu seděla v tureckém sedu mladá dívka s neposednými vlasy a cosi kreslila. Jinak tu nebyl nikdo. Lucasovi neušlo, že se Suzanne uvolnila. Vydala se na druhý konec sálu, kde ji zaujalo jedno dílo. Byla to postava muže na vysoké stoličce. Hlavu měl spuštěnou hluboko mezi kolena, jako by se snažil vymanit z dosahu těch, kteří by se ho mohli chtít na něco vyptávat nebo ho nějak ohrožovat, chodidly hledal ztracenou půdu pod nohama. Suzanne 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259244
si před sochou dřepla, jako by s ní opravdu chtěla navázat kontakt. Prohlížela si ji s maximálním soustředěním. „To má grády,“ řekla, když se vrátila k Lucasovi. Co by teď asi tak povídala, kdyby se z ní slova řinula, říkal si. Předpokládal, že by toho namluvila mnohem víc. I když tady možná žádná další slova nebyla zapotřebí. „Marissa, ta, ta, ta chodila dřív se svou, svou, svou, jo, ne, mámou, často, do, muzea.“ Suzanne si opřela bradu o hruď, jako by chtěla zadrhávající se slova povzbudit tichým šepotem. „Pro-, pro-, proto už, do nich, nechce, nechce, nechce chodit. Na-, na-, naštěstí s, s, s námi naši má-, málokdy dě-, dělali, výlety.“ Suzanne se zazubila. Lucas se zasmál s ní, i trápení lidi spojuje, je-li sdílené. Vešli do druhé místnosti, byla malá a odstíněná. Chtěl něco pronést, ale Suzanninu pozornost zcela upoutalo to, co v ní uviděla. Na stěně, příliš vysoko, aby se na ni dalo dosáhnout, visela postava ženy, obličej měla schovaný v hřívě neskutečně hustých rezavých vlasů, oheň, krev a vodopád v jednom. Ruce měla natažené před tělem, ramena zkroucená, záda bezbranně nahrbená, prsty na pravé noze křečovitě stažené, jako by ji pouhé stání zcela vyčerpávalo. Suzanne zaklonila hlavu a s rukou na hrdle si ženu prohlížela. V narůžovělém bělmu očí se jí zračily emoce. Jakmile byla připravená přejít do další místnosti, zašeptala: „St-, stud, ta, ta… ta socha, to je, je, je, ztě-, ztělesnění stu-, studu.“ Lucas přitakal. Z toho, jak to vyslovila, ho zamrazilo až do morku kostí. Co může být horšího než sledovat nekonečné utrpení někoho, koho má člověk tolik rád? V poslední místnosti se ve skleněných bednách proplétaly čtyři pošramocené voskové postavy, vždy dvě a dvě. Lucas v tom viděl neuskutečnitelnou touhu po spojení, ale i krásu nehynoucí odvahy a nadějného hledání, ten pohled mu přinášel 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259244