Page 1

Potřeboval najít ideál, vyšší ţivotní cíl, zaloţený na rovnosti a spravedlivosti mezi lidmi. A tehdy se domníval, ţe KSČ je to pravé a jediné, které tohle vše můţe obsáhnout. Kdyţ jsme vstoupili do sálu, byl uţ plný lidí a všichni dychtivě poslouchali řečníka, který stál na podiu, opíral se o řečnický pultík a mohutně gestikuloval rukama. Svým proslovem strhnul snad kaţdého, kdo se jen na chvíli zaposlouchal do jeho řečnění. Apeloval na svědomí mladých lidí, kterých tam bylo víc neţ poţehnaně, vyzdvihoval solidaritu mezi lidmi a sliboval, ţe s vládou jejich strany zmizí veškeré sociální rozdíly, chudoba a vykořisťování. „Továrny musí patřit těm, kteří v nich pracují!“ hřímal na celý sál a lidé mu skandovali a tleskali. Kdyţ jsem se rozhlédla kolem sebe, viděla jsem samé mladé muţe, nebo mladé páry, kteří nadšeně naslouchali všemu, co jim bylo přednášeno. Vţdyť kdo by nechtěl naslouchat tomu, jak je pro společnost důleţitý, jak moc je ceněna jeho práce a ţe je právě tím, koho strana hledá. Stála jsem opřená o zeď, téměř na konci sálu a oproti mému očekávání jsem poslouchala od začátku aţ do konce. Jen tu a tam jsem se podívala na špičky svých starých střevíců a omšelou sukni. Byla jsem to vlastně i já, o kom onen muţ přednášel a poprvé jsem se necítila jako jedna z posledních, která se má někde ucházet o pracovní místo. Kaţdý z těch planých slibů, který ten večer zazněl do éteru, se moc hezky poslouchal a bylo tak snadné mu uvěřit. Další vývoj nebylo těţké uhodnout. Netrvalo dlouho a i já jsem do strany vstoupila... Rok 1949 se tehdy stal důleţitým milníkem v mém ţivotě, a to hned v několika ohledech. Nejen ţe jsem tu a tam po večerech vysedávala na stranických schůzích, ale ještě tentýţ rok jsem se za Jirku provdala. 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259128


Pravda, váhala jsem. Ne kvůli Jirkovi, ale sama kvůli sobě. Častokrát jsem slýchala, jak moc jsem své matce podobná. Nejen vzhledem, ale i povahou, chůzí, zkrátka vším jsem ji ostatním připomínala. Bála jsem se, ţe také zemřu jako ona. Děsila jsem se toho, ţe by mě začal manţel po svatbě bít, a nakonec by mě utloukl aţ k smrti… Ovšem Jiří byl jiný. V ničem se mému otci nepodobal, nikdy mi ho ničím nepřipomněl a já jsem správně vytušila, ţe s ním bych mohla být opravdu šťastná. Svatbu jsme nakonec měli v prosinci roku 1949, těsně před Vánocemi a museli jsme si s ní tak trochu pospíšit. Kdepak, vdávat jsem se nemusela, ale nová vláda lidu neuznávala církev ani náboţenství a od roku 1950 nebyly uznávány církevní sňatky. Bylo to období, kdy jsem často vzpomínala na moji maminku a byla jsem si jistá, ţe ona by si přála, abych měla svatbu v kostele, za vznešených tónů varhan. Vzpomínky…, ty věčné nezbednice mě opět vedou do minulosti, právě do toho okamţiku, kde mě moje milá tetička Alţběta odvedla do salonu paní Podolské, kde mi nechala ušít svatební šaty. Byly krásné, krajkové s malým límečkem a půvabným kloboučkem, který zdobily jemné, ze saténu ušité květiny. Je ze mě opravdová princezna, říkám si, kdyţ si sama sebe prohlíţím ve velkém zrcadle módního salonu, který ještě před nedávnem patřil paní Podolské. Ta stojí kousek ode mne, usmívá se a přeje mi do budoucna hodně štěstí. Přeje mi právě to, co ona sama neměla. Její krásný módní salon uţ jí téměř dva roky nepatří, a ona jen s nostalgií v srdci dohlíţí, aby neztratil nic ze svého věhlasu. Obřad na městském úřadě jsem tehdy rezolutně odmítla, a tak jsme si s Jirkou 17. prosince roku 1949 řekli své ano v bazilice sv. Cyrila 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259128


a Metoděje na praţském Karlíně, v jednom z nejkrásnějších praţských kostelů. *** Naši lásku jsme sice zpečetili sňatkem, ale po svatbě nám vyvstal nový problém. Vůbec jsme netušili, kde budeme bydlet. Jirkův pokojík, který sdílel ještě s dalším mladým technikem z Tesly, byl víc neţ hrozný a nedalo se v něm takřka otočit, jak byl malý. Naštěstí, moje spolubydlící na internátním pokoji si našla váţnou známost na druhém konci Prahy a odstěhovala se tam. Jirka se ke mně potají přistěhoval a s onou dívkou jsme se dohodli, ţe za ni budeme platit nájem, a ona zůstane na pokoji stále registrovaná. Příchody na pokoje nikdo nehlídal a sprchovat se Jiří chodil aţ pozdě večer, kdyţ uţ všichni na internátě spali. Ovšem tu a tam prováděly vrchní sestry na pokojích kontroly a jednoho dne nás i s Jirkou našly. Byl z toho velký povyk a ostuda, kdy jsme se s Jirkou jeden přes druhého sestrám omlouvali a vysvětlovali, ţe jsme se teprve nedávno vzali a prostě nemáme kde bydlet. Třebaţe naše bytová situace nikoho nezajímala a Jiří se musel okamţitě vystěhovat zpět na Smíchov, pomohla mi jedna ze sester najít skromné ubytování. A ne jen tak ledajaké. Kdyţ jsme opatrně odemkli dveře našeho přiděleného bytu, vnesl Jirka dovnitř několik našich kufříků a rozhrnul závěsy na okně. Rozhlédli jsme se kolem, potom se podívali jeden na druhého a nakonec oba dva vyprskli smíchy. Ještě ke konci války existoval na Palmovce nevěstinec, kam se chodívali bavit hlavně němečtí důstojníci. Ihned po válce byl nevěstinec uzavřen, a pokoje byly rozděleny mezi mladé manţelské páry, jako jsme byli my dva s Jirkou. Byt se skládal z jednoho pokoje a koupelny, který kdysi před námi obývala některá z prostitutek. Pokoji vévodila široká manţelská postel 100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS259128

Profile for Kosmas-CZ

Zahrada mého života (Ukázka, strana 99)  

Zahrada mého života (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz