XXI. „Podívejte se, můžeme tady sedět klidně do rána. Rozhodně si ale můžete být jistá, že tu budeme, dokud nám neprozradíte jméno vraha,“ opakoval už posté Benjamin a přecházel po místnosti sem a tam. Cítil, jak ho oči za jednosměrným sklem za jeho zády pozorují. „Prosím, moje děti,“ vedla si dál svou. Přišel ke kovovému stolu blíž a opřel se o něj. „Vaše děti, na tom budou ještě hůř, pokud nebudete spolupracovat,“ řekl. Nehrál fér a věděl to. Neměl však chuť ani čas z ní všechno tahat jako z chlupaté deky. Sklopila hlavu a po tvářích se jí koulely obrovské slzy. „Podívejte se, návladní je víc než ochotný spolupracovat, pokud budete i vy. Dostanete nejnižší možný trest, pokud se přiznáte a pomůžete nám. Je ochotný přihlédnout k okolnostem, ve kterých jste žili, k tomu, že vás manžel bil a ohrožoval na životě. Ale pokud spolupracovat nebudete, bude se na vás nahlížet jako na spolupachatele.“ „Dobře,“ zašeptala. „Cože?“ zeptal se. Zvedla k němu oči. „Budu mluvit,“ šeptla pokořeně. Ben se otočil k zrcadlu a pokývnul. „Znáte jméno?“ ptal se a posadil se naproti. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258672