Page 1

104

Č ást druhá

domácí úkoly. Vždycky si povzdechl a zastrčil školní sešity na dno zásuvky, „kde uchovával své nesplněné sny“. V průběhu let se z něj stával čím dál vzteklejší člověk, pro sebemenší záminku se rozkřičel. Jednou napadl Eribonovu matku kuchyňským nožem. Eribon začal svého otce nenávidět. V jeho dětství hrálo náboženství jen velmi malou roli. Podobně jako většina sousedů byli i Eribonovi militantní antiklerikálové. Čas od času využívala jeho matka faru jako místo, kam lze bezpečně na čas odložit děti. Eribonovi rodiče ovšem nikdy nebyli na mši. Považovali křesťanství za opium lidstva. Jiné než politické společenství si nedokázali představit. V celé jejich čtvrti vládlo silné třídní uvědomění. Lidé jako Eribonovi dělili svět na dva tábory — na ty, kteří jsou s dělníky, a na ty, kteří jsou proti nim. Ve volbách dali pokaždé hlas kandidátovi komunistické strany. Ten ovšem nikdy nepostoupil do druhého kola prezidentské volby — komunisté dosáhli nanejvýš 21 procent, to bylo roku 1977 —, a tak potom podpořili kandidáta socialistů. „Vždycky když jsme se dozvěděli, že už zase vyhrála pravice, zmocnil se nás záchvat vzteku,“ uvádí Eribon. Je jasné, že v zahraniční politice stáli proti Američanům na straně Sovětů. Nebyli fanoušky Charlese de Gaulla. Takové bylo Eribonovo dětství. Politika byla jakýmsi tmelem, který držel lidi pohromadě. „Volit znamenalo účastnit se důležitého okamžiku kolektivního sebeuvědomění,“ píše ve svých vynikajících pamětech nazvaných Retour à Reims (Návrat do Remeše).1 „Byl to moment, který potvrzoval vaši politickou důležitost.“ Jak dospíval, objevil v sobě Eribon „skrytou oblast“, která moc nesouzněla s tím, co se od něj čekalo. Nebylo pro něj tolik důležité, že je „synem dělníka“, jako spíš to, že je náctiletý gay. Stal se z něj vášnivý čtenář a intelektuál. Jeho čtenářský deník obsahoval velice náročnou literaturu. U postele mu ležely knihy Montaigne, Kanta, Balzaka či Aristotela. Mimořádně vysoké nároky, které na něj kladla četba 1

Didier Eribon: Retour à Reims, Fayard, Paris 2009. (Eribonovy paměti byly přeloženy do angličtiny a vydány v roce 2018 pod názvem Returning to Reims. Do češtiny zatím přelo‑ ženy nebyly, pozn. red.)

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258433


R eakce

105

takových svazků, jako je třeba Dialektika konkrétního,1 byly prokládány úplně jiným typem výzev v podobě tajných výletů do uliček za vlakovým nádražím, kde se po nocích scházeli homosexuálové. Čas od času dostal výprask. Rodina mu přestala rozumět. „Mluvíš jako kniha,“ řekl mu otec. Eribonovo politické přesvědčení bylo formálně vzato stejné jako všech lidí v jeho okolí. Čím více se ale vzdaloval od způsobu života, kterým žili členové jeho rodiny, tím více si dělnickou třídu idealizoval. Před pochmurnou kulturní bídou svého okolí dával přednost Marxovým teoriím o „živelné moudrosti“ dělnické třídy. Když jednou přivedl domů kamaráda­‑trockistu a hádal se s ním o politice, dohnal tím svého otce k zuřivosti. Po odchodu onoho kamaráda proklínal Eribonův otec levicové studenty, kteří bez ustání dělníkům říkají, co mají dělat. „Za deset let se vrátí a budou nám poroučet,“ řekl. Eribon necítil ke svému otci nic než opovržení. V devatenácti odjel studovat do Paříže a nikdy už ho nespatřil. Když mu jeho matka po pětatřiceti letech zavolala a sdělila mu, že jeho otec umírá, nedokázal se přimět k tomu, aby ho na smrtelné posteli navštívil. Eribon se v 80. letech proslavil uznávaným životopisem Michela Foucaulta, poststrukturalistického filozofa poválečné Francie, jenž se v jedné své práci věnoval problematice šílenství a hranic, které mu společnost v dějinách stanovovala, čímž odhalil patologické rysy domnělé normálnosti. Intelektuální Paříž 70. a 80. let 20. století byla ideál­ ním místem k veřejnému přihlášení se k homosexualitě. Eribonovi levicově smýšlející přátelé se už moc nezajímali o skutečnou dělnickou třídu, která, stejně jako Eribonův otec, byla homofobní a misogynní. Poté, co vláda Françoise Mitterranda rozdrtila počátkem 80. let komunistickou stranu na padrť a francouzský socialismus se posunul směrem doprava, ztratil Eribon o politiku svého mládí zájem. Solidarita se stala mrtvým pojmem. Novou mantrou se stalo osvobození osobnosti. Dokonce i pojem společenské třídy se stal bezvýznamným. Byl to jiný svět a Eribonovi se v něm ocitli na samém okraji zájmu. Stali se

1

Práce českého filozofa Karla Kosíka, poprvé publikována roku 1963. (Pozn. překl.)

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258433


106

Č ást druhá

minulostí, upadli do zapomnění. Eribon se v této době za svůj původ styděl. „Často jsem se přistihl, že … o svém třídním původu lžu. A když jsem se s ním někomu svěřil, cítil jsem se trapně,“ píše. „Vystavěl jsem kolem sebe cosi na způsob ‚třídní hradby‘.“ Jednou nebo dvakrát mu jeho kořeny bolestivě připomněla nevybíravá poznámka, kterou na jeho adresu utrousil některý z jeho „buržoazních“ přátel. Jen s velkými obtížemi skrýval, jak jimi opovrhuje za pozérství, s nímž v Paříži navštěvují rozličné hudební recitály. Na rozdíl od Eribona se jeho přátelé v mládí naučili naslouchat hudbě. Přesněji řečeno, naučili se, jak při poslechu vypadat před druhými. Všichni se tvářili, jako by „se oddávali jakémusi božskému snění“, i když ve skutečnosti je ta hudba nudila stejně jako jeho. Tyto postřehy se podobají vzpomínkám amerického spisovatele prostého venkovského původu J. D. Vance, kterého teprve v době, kdy se hlásil na Princetonskou univerzitu,1 seznámila jeho přítelkyně se základy stolování. Musela mu vysvětlit, že žvýkat se má se zavřenou pusou. Když mu nabídli sklenici perlivé vody, píše, „upil jsem doušek a doslova jej vyplivl“.2 Jak Eribon vysvětluje, „jedině když překročíte hranici“ — tedy dělící čáru mezi dvěma zásadně odlišnými světy —, pak si uvědomíte, jak malé množství sociálního kapitálu vlastníte. Výhody, jichž se dostává těm, kteří se narodili pod šťastnou hvězdou, jsou tak samozřejmé, že je zbytečné je vyjmenovávat. Bezmoc těch druhých si dokáže plně uvědomit jen několik málo lidí, kteří z jejich světa uprchli a ostatní tam nechali. Po smrti svého otce se Eribon do Remeše přeci jen vrátil. Jeden z jeho pařížských přátel se ho zeptal, zda bude u čtení závěti. V tu chvíli si uvědomil, jak širokou propast překročil. „Co tady po nich [jeho rodině] vlastně zůstane?“ pomyslel si. Po návratu zjistil, že se toho doma moc nezměnilo. Jeho matka se pořád živila jako uklízečka. Jeden bratr

1

Zde se autor dopustil drobné nepřesnosti. J. D. Vance se ve skutečnosti hlásil na práv‑ nickou fakultu Yaleovy univerzity — a s úspěchem ji absolvoval. (Pozn. red.)

2

J. D. Vance: Hillbilly Elegy: A Memoir of a Family and Culture in Crisis, Harper, New York 2016. (Česky vyšlo v překladu Miloše Caldy jako: Americká elegie. Memoáry o krizi rodiny a kul‑ tury, Argo, Praha 2018, s. 213. Pozn. překl.)

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258433

Profile for Kosmas-CZ

Soumrak západního liberalismu (Ukázka, strana 99)  

Soumrak západního liberalismu (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz