Předtím Středa 21. prosince 2016 – odpoledne
Kráčela jsem po naší ulici, obalená mráčky horkého dechu, který mi vycházel z úst, a přistihla se, že se pro sebe usmívám. K smíchu toho zrovna moc nebylo, a tak jsem rychle zvážněla. Nebe nahoře pomalu odumíralo, pouliční lampy ožívaly a uka zovaly mi cestu domů. Zavřela jsem za sebou branku, chlad né prsty druhé ruky přepnuly na autopilota a šmátraly v tašce po klíčích. Když se zahřály a vrátil se jim cit, odemkla jsem a ve šla. Do uší mě udeřil nějaký zvuk. Ani jsem nezavřela dveře, do klopýtala krátkou chodbou do obýváku a uviděla Paula, jak leží na gauči a dívá se na televizi. Ztracený manžel se vrátil. Krátce ke mně zvedl oči a zadíval se zase na obrazovku. „Jsi doma brzo.“ Víc nic. Nevěděla jsem o něm, neozval se mi víc než čtyřiadvacet hodin, a nemá mi co říct. Bezděky jsem si založila ruce jako klasická vzteklá manželka, jíž jsem se stala. „Kde jsi byl?“ vyhrkla jsem. Hlas se mi malinko třásl a ne byla jsem si ani jistá, jestli chci slyšet odpověď. Měla jsem vztek, ale zároveň se mi ulevilo, že ho vidím v pořádku. „U mámy. Ale tobě je to stejně jedno.“ „Jak to myslíš? Byla jsem starostí bez sebe. Měl jsi mi za volat.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258411
OBČAS LŽU
„Zapomněl jsem si mobil a u mámy je stejně signál nanic. Věděla bys to, kdyby ses někdy obtěžovala jet tam se mnou. Ne chal jsem ti zprávu a volal na pevnou. Myslel jsem si, že by sis tentokrát mohla dát tu práci a přijet za mnou.“ „Nevolal jsi mi. A žádná zpráva tu nebyla,“ namítla jsem. „Nechal jsem ti lístek v kuchyni,“ zamračil se Paul a upíral na mě oči. Zašla jsem tam, a jistě, na lince ležel papírek. Popadla jsem ho a přidržela si ho před očima: Máma upadla. Jedu za ní, jestli si nějak neublížila. Možná ji budu muset odvézt na pohotovost. P. Snažila jsem se v duchu vrátit k předchozímu večeru. Vařila jsem, uklízela spíž. Strávila jsem v kuchyni hodně času, a nepa matuju si, že bych ten lístek viděla. Paul se objevil ve dveřích. „Tohle tu nebylo. Dal jsi to tam teď.“ „Co to sakra meleš?“ „V boudě se svítilo. Myslela jsem si, že tam píšeš. Uvařila jsem nám jídlo.“ „To vidím,“ ušklíbl se. Sledovala jsem jeho pohled, všechno zůstalo přesně tak, jak jsem to včera večer nechala, hrnce a pánve pořád plné jídla na sporáku. Prázdná láhev bílého vína. Hrozný binec, nechtělo se mi ani věřit, že jsem to tu takhle nechala. „Ani ses nezeptala, jak jí je,“ ozval se Paul ode dveří, zatímco já si dál prohlížela ten chaos. Hromada bramborových slupek hnědla na dřevěném prkénku, silné odřezky, vzala jsem si na to nůž. Nesnáším, když kuchyně vypadá takhle, a tak jsem se pus tila do úklidu, zatímco na mě dál mluvil. „Prosím, nehádejme se, neměl jsem to lehké,“ požádal mě. Ani já jsem se nechtěla hádat. Uklízela jsem a jemu padala ze rtů slova, ale žádnému z nich jsem nevěřila. Nesnáším špínu a lži, chtěla jsem s tím vším skoncovat. Nepamatuju si, kdy se to tak pokazilo, jenom vím, že se to stalo. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258411
ALICE FEENEY
„Zlomila si kyčel, Amber. Volala mi, když ležela v kuchyni na zemi, musel jsem všeho nechat a jet.“ Otevřela jsem troubu a objevila jehněčí pečínku, vysušenou a scvrklou na kost. „Ty bys udělala to samé, kdyby to byla tvoje máma.“ Já bych pro mámu nic takového neudělala, protože kdyby se jí to stalo, ne volala by mně, zavolala by Claire. „Jak to, že jsi měl auto u Claiřina domu?“ zeptala jsem se, vyhodila maso do smetí a obrátila se k němu. „Co? Protože musím na technickou kontrolu. Potřeboval jsem auto seřídit a Dave slíbil, že se mi na to podívá,“ reagoval bez zaváhání. David, ne Dave, ona to nemá ráda. Měl odpověď na všechno a všechny kousky skládačky jako by do sebe zapadaly. Začínala jsem se cítit hloupě a má vlastní hloupost mě obměkčila. „Promiň,“ zabručela jsem, ale nebyla jsem si jistá, jestli to myslím vážně. „Ty mně taky.“ „Dá se tvá máma do pořádku?“ Nechali jsme zaneřáděnou kuchyni být, sedli si a chvíli si povídali. Hrála jsem si na starostlivou ženu, jakou potřeboval, a on mi vyprávěl, jaký je skvělý syn, což jenom zvýrazňovalo jeho nedostatky jako manžela. Nebyl čas, abych si nacvičila svo je repliky, a tak jsem musela improvizovat. Nebyl to bůhvíja ký výkon, ale jediného diváka uspokojil. Paulovu matku jsem odjakživa nesnášela. Žila sama ve starém omšelém bungalovu u pobřeží Norfolku. Neměla jsem to tam ráda, byla jsem tam je nom párkrát. Vždycky se mi zdálo, že vidí přímo do mě a nelíbí se jí, co tam vidí. Paul mluvil o tom, co bylo v noci v nemocnici, a já dávala pozor, jestli v tom neobjevím nějakou slabinu, ale všechno se dělo. Sledovala jsem jeho pusu, jak chrlí slova, a nutila je pře hlušovat nekonečný komentář v mé hlavě. Chtěla jsem mu věřit, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258411