– morris gleitzman –
Borovicové větve, které za sebou Dom táhne, je zametají. Vlastně je to plášť z větví, který jsem mu původně vyrobil. O kus jsem ho prodloužil, zavěsil na provaz kolem Domovy šíje a funguje vážně dobře. Zůstává po nich nepatrná stopa, ale rozhodně ne tak hluboká jako lidské nebo koňské stopy, a myslím, že brzy je zavane čerstvý sníh. „Dobrá práce,“ pochválím Doma šeptem a on přidá se sněhovou metlou do kroku. Můj kompas nás vede na sever. Není sice osvícený jako moje hodinky, ale nevadí. Ve tmě ho nebudeme potřebovat. Do večera budeme v hlavním táboře. Jestli vydržím celý den na nohou. Obě moje tílka zůstala v nemocničním bunkru. Ten hle kabát je tenký, otrhaný a příliš malý a nechrání mě před větrem. Přitulím se k Domovi kvůli teplu. Co je to za zvuk? Srdce mi spadne až do kalhot. Vím, co to je. Bezpečnostní pojistka na pušce. „Stůj, nebo střelím,“ pronese známý hlas. Zpoza stromu vystoupí Szulk. Museli se s panem Pavlem vrátit dřív. Zůstaneme s Domem stát. Szulk se ušklíbne na dvojici partyzánů, kteří jsou s ním. – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258354