/ 98 / v polokruhu byly rozestaveny po zemi rakve, v nichž spočívala těla, zahalená látkami, napuštěná esencemi z cedru, myrhy a skořičníku, podobná mumiím ... ale mumiím lidí, kteří právě zemřeli.“ Gastonovi se zatajil dech, když „mezi mrtvolami poznal podobu toho, jejž v životě miloval a jehož náhle pozbyl – Oresta“ (201). I Gaston na okamžik po zbyl vědomí, otráven jedem Marie Madeleine uchovaným ve scarabeu a upraženým Marcelem v smrtící kouř. Splnilo se mu, po čem prahl: Marcel, zřejmě vzrušen jeho umíráním, se nad ním skláněl a miloval ho. Je to explicitní výraz Marcelovy nekrofilie. Ale čím vysvětlit celkovou aletickou neurčitost závěrečné scény? Odvažuji se navrhnout všezahrnující hypotézu. Rozborem Románu Manfreda Macmillena jsem dospěl k závěru, že patří do fantastické literatury desautentifikované, v níž je nadpřirozeno v závěru popřeno. Fikční svět románu Scarabeus je přirozený, protože v něm je magie ne přítomná; teprve v poslední scéně vstupuje do něj nadpřirozeno. To, co se předkládá jako podurčené, aleticky dvojznačné, je maskou fantasti ky, která pronikla do fikčního světa románu. K těm prvkům, které jsem identifikoval jako podurčené, vpravdě celá scéna v podzemní kryptě, přistupuje jeden prvek zcela jednoznačně nadpřirozený, předehra této scény – totiž oživení brouka scarabea. Scarabeus se dostává do popředí vyprávění, čímž se projevuje jeho eponymická povaha – vzpomeňme, že tento oživený předmět nejprve zavedl do krypty Marcela. Jeho nadpřirozený zásah se však plně uskutečňuje až v setkání s Gastonem. Ve své nadpřirozené metamorfóze je brouk „neobyčejně veliký. Když jeho lesk dosáhl intensity, brouk se zdál všecek z kovu. Hlava, trup, krovky, tykadla, vše bylo ze zlata. Jen hřbet byl zatemněn třemi skvr nami, černými jako gagát.“ Při pohasnutí barvy prodělává brouk další fantaskní metamorfózu, zesilující morbidnost scény. Mění se „v umrlčí hlavu“ (197). Ještě se však vznese před Gastonem a vede ho k sestupu do hrobky. Tam se Gaston dostává zřejmě nadpřirozeným způsobem, nepotřebuje gondolu k převezení přes vodu a také deska kryjící vstup se otočila sama. Potvrzení přítomnosti fantastického fikčního světa ve dvou analy zovaných románech tří mágů by nás mělo vést k novému pochopení role nadpřirozeného v Karáskově díle. Připomeňme, že autorovo pojetí magie je také nadpřirozené, je to působení démonů nebo samého ďáb
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258240
/ 99 / la. Nadpřirozené působení dobrého Boha je hojně zobrazováno v Ka ráskových legendách. V obou případech je svár mezi dobrem a zlem odkazován k nadpřirozeným, transcendentním silám nebo bytostem. Jeho fantastický svět je koneckonců náboženský. V závěru je ještě třeba se obrátit od struktury fikčního světa Scarabea stručně k jeho konstrukční textuře. Lze, za prvé, snadno zjistit, že na rozdíl od klasického typu narativního textu v prvním románu mágů je druhý román důslednou a obratnou manifestací typu moderního. Je to radikální stylistický obrat. Protože moderní typ narativního textu jsem již zde i jinde demonstroval, netřeba jej doložit než jedním dosti složitým příkladem ze samého počátku románu, pasáží hladkého pře chodu mezi vnitřním monologem v neznačené, ale uvozené přímé řeči, krátkou vložkou v řeči vypravěče, pokračováním monologu v řeči polo přímé a následující řečí vypravěče: „Ani nedovedu se usmrtiti, pomyslil si [Gaston], a hořkost v něm se vzbouzela s vydrážděným odporem ke všemu. Co zavinil, že je zrozen tak zbytečným? Proč jest jeho život tak otráven? Nic nezažil, pro nic se nevydal v nebezpečenství. [...] Jedinou událostí jeho života byla nemoc“ (5–6). Upozorňuji na to, že na mís tě, kam jsem položil tři tečky, je úsek textu, který se běžně vyskytuje v textu moderního typu: úsek, v němž nelze jednoznačně rozhodnout, zda je to řeč polopřímá anebo řeč vypravěče. Druhý charakteristický rys textury Scarabea je patetický styl, který jsem již identifikoval a popsal v předchozích dvou románech. Proto se zde spokojím s poukazem na několik jazykových postupů, jimiž je tento styl vytvářen. Je to především velmi výrazný a kontrastní slovník, jako například v tomto portrétu: „Má milenka přichází. Štíhlé, bělostné tělo je zahaleno v černé šaty. Hrdlo je nahé. Krvácí ... pohleďte, krvácí ranou podobnou šarlatové stuze neb šňůře korálů“ (133). Dále hojná hyperbolizace, zvláště citů a pohybů: „Hekatomby mrtvol za tuto je dinou mrtvolu! V hrůzách agonie lidí jí protivných Marie Madeleine bude hledati rozkoše vyčerpaným nervům. Bude jimi otřásati znova, nalézajíc vždy jiné a úděsnější hrůzy. Vztyčovala se zase, násilně vzepiatá: rostla vydrážděně, jako by ji propaloval oheň podzemní výhně“ (127). Smysl zesilující syntaktická anafora: „Nikdy!... Nikdy ho neuvidí, nikdy již nebude s ním mluviti a nebude vdechovati vůni jeho rtů...“ (84). Významové zesílení paralelní akumulací stejnorodých
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258240
/ 100 / složek: „Toto ovzduší děsu, plné tajemných stínů, zdálo se býti chmur ným a úděsným klášterem strašidel, dormitářem přízraků z dávného minula, bludištěm mrtvých bytostí“ (101). Složitá syntax vedoucí k sémantické abstraktnosti: „Byl bytostí, mající v čele diadém všech zavržených, strhující poutavost, ničivé kouzlo, jež láká k záhubě stejně jako nejsvrchovanější rozkoš, jež budí strach i očarování a spoutává nedostupností i nebezpečenstvím“ (19). Podobně jako se v závěrečné scéně románu odpoutává fantazie od všech omezení, tak se patetický styl osvobozuje k vrcholnému řádění. Jako by dosvědčoval, že slovy lze vypovědět cokoliv, jako lze fantazií cokoliv stvořit, chrlí proud figur, kde nechybí paradox, ba ani oxymóron: „A pak jste zmizel též vy, ó šílený! otvírající svou duši jen o půlnoci, kryjící za dne nebez pečnou hru své obraznosti, exaltovných absurdností, bijící za tohoto heroického souboje Chiméru, se žhoucím čelem, se strašnou bolestí duše volající milence, jehož není ve skutečnosti. Zbývalo jen Město, zářící slavností ohně, girlandami světla, lesknoucí se svými mramory, zmatkem barev a vírem myšlenek – město, jež se propadlo do minulosti a na lagunách zústavilo jen odlesk svých fikcí, sen svého bytí... Město, v němž by bylo možno žíti nemožně, kdyby existovalo tak v skutečnu, jako žije ve snu – v němž by bylo možno potkávati podivuhodné lidi, a v němž by se lámala srdce nemožnými osudy, nemožnou tragikou“ (206). Zde, na konci svého posledního předválečného textu, Karásek provádí oblíbený žonglérský trik všech nekritických milenců slov, přehazuje mistrovsky slova skutečnost, fikce, výmysl, přelud, klam, sen. Narativ se vyprazdňuje zbaven autentifikační síly a proměňuje se v lyrickou oslavu verbalismu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258240