Sociální kliniky (Ukázka, strana 99)

98

Většina instruktorek, celkem osm, byla hrazena z rozpočtu Ministerstva školství a osvěty jako výpomocné asistentky Vysoké školy sociální a politické, tři byly placeny Ústředím sociálního úřadu hlavního města Prahy a dvě Ministerstvem sociální péče.

Ministerstvo sociální péče (zjevně již v duchu nové ideologie nesené politickými změnami) kritizovalo, že organizace sociálních klinik byla řešena individualisticky. Kliniky byly budovány u vybraných úřadů či institucí nikoli dle plánu, ale ad hoc podle toho, jaké se kde podařilo pro klinické řešení individuální sociální práce vzbudit pochopení a důvěru, zatímco v rámci společenských změn již docházelo k sjednocování sociální a zdravotní péče po stránce správní a výkon byl přenášen na lidovou správu. Vývoj sociální péče měl dosáhnout k organizaci péče hromadné a ochranné. Takzvaná případová péče zábranná a léčebná (kurativní) měla být jen doplňkovou péčí o jednotlivce tam, kde o ně zatím nebylo platnými zákonnými předpisy dostatečně postaráno. Ministerstvo usoudilo, že při své dosavadní organizaci postrádaly sociální kliniky pružnost k tomu, aby mohly být zapojeny beze změn do nového vývoje československé sociální péče.

Poslání sociálních klinik bylo koncipováno tak, aby tvořily obdobu klinik zdravotnických. Tuto koncepci považovalo ministerstvo za oprávněnou potud, že oba druhy klinik sloužily vedle léčby i jako výcviková a studijní centra. Dle nového posouzení se však funkce obou druhů klinik ostře odlišovala. Zdravotnické kliniky jako součásti nemocnic, tj. kolektivního zařízení pro léčbu, se vzhledem k různým druhům nemocí specializovaly (interní, ušní, oční atd.). Sociální kliniky se naproti tomu specializovaly na nejobtížnější sociální případy, u kterých bylo většinou obtížné určit příčiny sociální potřebnosti nebo závislosti. Proto, jak uvádí doporučení, bylo třeba se klientem na sociální klinice zabývat geneticky, aby bylo vůbec možné dojít k diagnóze a posléze k terapii, která byla dvojího druhu: hmotná podpora nebo výchovné vedení. Vzhledem k deklarovanému zajišťování materiálních předpokladů rozvoje hospodářského a sociálního života (jako příklad bylo uvedeno zabezpečení z národního pojištění) byla shledána terapie formou podpor jako zbytečná.

Oproti tomu výchovné vedení bylo, dle návrhu, třeba reorganizovat a provádět plánovitě a kolektivně, protože jinak by se stalo „hospodářsky“ neúnosné. Sociální případ jako složitý komplex toho, co bylo nazýváno sociálně-psychologickou osobností, vyžadoval při hromadné výchově i individuální hledisko, které mohlo do určité míry usnadnit zapojení sociálně závislého do normálního hospodářského a sociálního života. Proto mohlo řešení sociálních případů i nadále probíhat na

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258239

99

existujících klinikách, ale již bez ohledu na cílovou skupinu, kterou se konkrétní klinika zabývá, tedy pod stejným metodologickým postupem aplikovaným na všechny řešené případy. Argumentem bylo konstatování, že po únorových událostech vzrostl v určitých vrstvách počet „sociálně nepřizpůsobených“ a „vykolejených“, a kdyby k nim bylo přistupováno individuálně, nestačily by na to ani finance, ani správní uspořádání.

Ostře kritizována byla také jednostrannost zaměření sociálních klinik jen na případovou práci. Právě ta byla v poúnorové době nepříznivě hodnocena pro příliš zdlouhavý způsob řešení sociálních případů, který byl vzhledem k individuálnímu postupu vyhodnocen i jako nákladný.

Další kritice byly vystaveny praxe realizované jen na sociálních klinikách, pro které posluchači Vysoké školy politické a sociální nepraktikovali soustavně v jiných sociálních úřadovnách či institucích, takže byli – dle mínění ministerstva – připraveni o cenné zkušenosti z denního provozu jednotlivých úseků sociální činnosti. Na klinikách dostávali za jeden semestr 1–2 sociální případy, na nichž se měli za vedení asistentek a přednášejícího profesora individuální sociální péče učit teorii i praxi případové práce. Při řešení přišli do styku s úřady a institucemi sociální péče jen na tu dobu, než si svůj zákrok ve prospěch přiděleného případu vyřídili. Studentům, dle ministerského přípisu, přišlo vynaložení času tráveného stykem s případem při instruktáži a času pro ostatní disciplíny silně nepoměrné v neprospěch dalších disciplín.

Ministerstvo proto v rámci řešení navrhlo formu výcvikového střediska posluchačů Vysoké školy sociální a politické udržet a i nadále bádat v problematice individuální péče, ale dosavadní kliniky zrušit a nahradit je dvěma, které by tvořily součást výzkumných ústavů Sociální fakulty Vysoké školy politické a sociální v Praze a Vysoké sociální školy v Brně.

Posláním uvedených klinik by byla teoretická činnost v oboru indivi­ duální sociálně-zdravotní péče za účelem aplikace teoretických poznatků v praxi (vhodnými metodami a technikami případové práce) a výchova posluchačů.

K dosažení aplikace teoretických poznatků v praxi bylo doporučeno navazovat co nejužší spolupráci s úřady a institucemi zdravotní péče (sociální referáty a úřadovny okresních a krajských národních výborů, péče o mládež, okresní úřady ochrany práce, poradny Ústavu národního zdraví, sociální oddělení Ředitelství sboru národní bezpečnosti, sociálně-politické komise Svazu české mládeže, trestní soudy mládeže atd.).

Tato pracoviště měla: 1. sloužit jako místa praktik pro posluchače so­ ciálních fakult, 2. být sběrnými stanicemi pro shromažďování studijního a demonstračního materiálu případové práce, 3. aplikovat nové metody

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258239

100

práce a techniky v oboru své působnosti a podávat o nich jak ve škole, tak svým ústředím poznatky, 4. doporučovat tyto „novinky“, případně je zavádět pro celé pracovní úseky. Ministerstvo slíbilo plnou podporu a součinnost v rozsahu své působnosti.

Výcvik posluchačů (ad bod 2) měl být orientován převážně na praktika, kde by řádně instruovaní instruktoři byli výkonými pracovníky ve zmíněných úřadech a institucích. Dozor nad skupinami studentů a jejich vedení by prováděli asistenti příslušné disciplíny. Studium případů na demonstračním materiálu mělo být prováděno v příslušném semináři a diskusních cvičeních.

Závěr byl věnován návrhu vzájemného vypořádání se v úhradě úvazků sociálních pracovníků a instruktorů v rámci obou ministerstev. Při změněné náplni a organizaci i při očekávaném počtu budoucích posluchačů byla na každou sociální kliniku navržena jako dostačující dvě systemizovaná místa asistentek. Pro pražskou fakultu vzhledem k velkému počtu uchazečů bylo Ministerstvo sociální péče ochotno uvolňovat pro asistentské práce i nadále dvě sociální pracovnice, které by zároveň vykonávaly úkoly vyplývající z bodu 1. Tak by se z dosavadních osmi asistentek placených Ministerstvem školství staly čtyři nadbytečnými.

Pro péči o méněschopné, vykonávanou v pražském úřadu ochrany práce, bylo naopak potřeba zapojení dvou pracovnic, které by mělo poskytnout Ministerstvo školství a osvěty náhradou za výše uvedené dvě pracovnice uvolňované Ministerstvem sociální péče. Zmíněné asistentky pro pražský úřad ochrany práce (oddělení sociální a zdravotní ochrany pracujících) se znalostí případové práce a s postupně doplněnou znalostí „závodní sociální práce“ (tzn. podnikové sociální práce) by zajistilo jako své zaměstnankyně Ministerstvo školství a osvěty.148 Marie Krakešová v reakci na navržené změny upozorňuje na to, že moderní požadavky na případovou práci vyplývající z výzkumů se s její podobou praktikovanou v institucích neshodují, protože tyto stále ještě opakují technické zákroky bez psychologické terapie. Zavedení terapie bylo očekáváno právě od psychologicky vyškolených sociálních pracovníků – absolventů sociální fakulty, kteří nastoupí v dohledné době do praxe. A na žádost Ministerstva sociální péče zaslala krácenou verzi Sociální kliniky, příručky pro posluchače sociální fakulty, která obsahovala stručné vylíčení účelu, povahy a organizace klinik i popis průběhu výcviku posluchačů.

148 AHMP, f. Vysoká škola politická a sociální v Praze, zn.f. 1381, k. 134, Sociální kliniky – Ministerstvo sociální péče. Přípis pro Ministerstvo školství a osvěty ve věci sociálních klinik ze dne 28. 5. 1948.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258239