pokusil přejet tady dole pod sanatoriem na parkovišti. Byl opravdu dost potlučený. Vůbec nic dalšího nevím.“ „Sakra! Přejet?“ svraštil čelo, což v pohublém obličeji vyvolalo divný škleb. „Asi ses do něčeho namočil a začalo tě to pronásledovat.“ Nadhodil jsem udičku, ale podle stavu jeho mysli to nevypadalo, že se chytí. „To ty podělaný peníze,“ zavrčel temně. „Jaké peníze?“ „Ale, prodal jsem něco, co jsem neměl dát z ruky,“ sklenku s pitím si už podržel sám a upřeně se zadíval na svoje prsty. „Třeba to půjde ještě ovlivnit?“ „Ale Márine, sám víš, že některé procesy jsou prostě nevratné. A tohle je jeden z nich.“ „Mohl bych se třeba pokusit…,“ neposlouchal mě a zavřel oči na pár dlouhých minut, takže jsem radši zmlknul. Ale nedalo mi to… „Řekni mi, Lamberte, co je náplní projektu Orphan?“ „Coó?“ otevřel doširoka oči. Lekl jsem se, že se mu snad zastavil dech. „Projekt Orphan,“ zopakoval jsem to ještě jednou. Chvíli bylo ticho. „Zeptej…, zeptej se Luigiho, ten k tomu má příběh…,“ sevřel rty. „Luigi mě odkázal na tebe. Tak mi aspoň řekni, proč má takový název?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258196
„Nemám k tomu co dodat, zeptej se Luigiho!“ to na mě úplně vztekle vyštěknul. „Ale-“ „A Helena?“ vzpomněl si najednou. „Kde je Helena? Kde je moje Helenka?“ opravil se a při vyslovení jejího jména doslova zjihnul. „Byla tady?“ „Madam tu sice byla, je to už pár dní, ale…“ „No, a kde je teď?“ ,Madam…, eh, mladá paní už nepřijede… je mi to líto, Lamberte, ona… tragicky zemřela,“ nejraději bych si ukousnul jazyk, ale vylítlo to ze mě jako ledňáček s rybkou z vody. Tuhle zprávu pochopil hned. Bohužel jí neunesl, začal hystericky křičet a pokusil se vstát. Což bylo neštěstí, slabostí téměř upadnul, protože jsem ho jednou rukou nedokázal pohotově zachytit. Nakonec se nám ho s dopomocí zdravotního bratra podařilo znovu uložit na lůžko a lékařka mu vzápětí píchla něco na uklidnění. A mě za dveřmi bez servítků pořádně vynadala. *** Domů jsem se vrátil po půlnoci s pocuchanými nervy a černými myšlenkami, stejně černými jako ta zamračená, bezměsíčná noc vůkol. Nadávat si do hlupáků nestačilo, Lambertovi se přitížilo jen a jen mojí vinou. A nadával jsem také Luigimu, že přivezl to sérum, které ve skutečnosti žádným sérem ani nebylo, a nadával i sobě, že 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258196
jsem se k tomu propůjčil a hlavně nedržel zobák. Luigi mi nebral žádný z telefonů, doma tedy určitě nebyl. Zaplať bůh, že on byl rozumný a neměl záznamník…, ale teď by se mi alespoň nějaká hlasová schránka docela hodila. Vůz jsem zavezl do garáže za domem a do domu vstoupil zadem. V kuchyni zůstalo pár dobrot a tak jsem si nabral na tác něco rychlého a nenáročného, že to sním u stolu v hale, která sloužila i jako jídelna. A rozsvítil jsem. S překvapením jsem se díval do rozespalých čokoládových očí slečny Šedivé. Seděla v sedačce, která stála hned vedle dveří, a bezpochyby jí můj poněkud hlučný příchod právě vzbudil. Odlíčená a rozespalá vypadala v tom svém slušivém oblečku úplně jinak. Já jak u vytržení zíral na pohledné děvče, tak odlišné od té zmalované chudinky, která před časem tak plaše otevřela dveře tohoto domu a klepala se pod přísným pohledem madam. „Dobrý večer, pane Narpe,“ šeptla, „tak já tu na vás čekám.“ Zašátrala v kapsičce blůzky a ukázala mi klíč. „Jsem tu legálně…“ Vzpamatoval jsem se. „Dobrý večer, slečno Barboro! Jedla jste něco?“ „Ne.“ „Chcete?“ nabídnul jsem jí něco z mého tácu. A když přikývla, přitáhnul jsem před ní stoleček a nízkou stoličku pro sebe. Měla pořádný hlad a tak jsem ještě skočil do kuchyně pro zbytek pečeného kuřete a něco k pití.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258196