Květy nad peklem (Ukázka, strana 99)

„Starost o pacienty v prvním patře už ti nepřísluší,“ pravila vlídně. „Svěřím ti jiné úkoly, které se lépe hodí k tvému temperamentu.“ Magdalena pevně sevřela mramorové zábradlí. Byla si jistá, že její prsty jsou studenější než neživý kámen. „Pacienty?“ vybuchla. „Musím za nimi nahoru,“ opakovala s větším důrazem. Úsměv na Agnesině tváři zmizel. „Škola tě přijala jako dceru, Magdaleno. Není dobré kousat do ruky, která tě živí.“ „Já nechci kousat, chci jim jen pomoct.“ Agnes zvedla oči k nebi a zakroutila bradou. „Copak tady všichni nejsme právě kvůli tomu?“ otázala se.

Magdalena se zhluboka nadechla. „To, co děláme, jim nepomáhá. Je to... divné,“ řekla. „Oni tohle nepotřebují. My musíme...“ Agnes Braunovou její pochyby vůbec neudivily. „Jenom aplikujeme principy lékařské vědy,“ odpověděla klidně. „Jak se opovažuješ tvrdit, že je na vědeckých metodách něco špatného?“ Magdalena mlčela. Uvědomila si, že už nejsou samy. Ve vstupní hale se shromáždili ostatní zaměstnanci Školy. Všichni se tvářili přísně, protože se chtěla protivit Pravidlům. „Jeví některý subjekt známky zneužití?“ zeptala se jí Agnes.

Magdalena se na ni znovu podívala. „Ne, paní Braunová.“ „Nestaráme se snad, aby měli dosyta co jíst a aby žili v dokonalých hygienických podmínkách?“ Magdalena hořce polkla. „Ano, paní Braunová.“ „Tak o čem se tu pro smilování boží bavíme?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258174

Vypadalo to, že stejný hovor vedla už několikrát. Byla zvyklá manipulovat s lidmi, to teď bylo Magdaleně jasné. „Jedna věc tu chybí. Jedna jediná, paní ošetřovatelko Braunová: láska,“ řekla jí.

Při tom slově se v Agnesině tváři úplně poprvé od doby, co ji znala, objevil nelíčený údiv. „Izolovanost od světa může mít zvláštní účinky na lidi, kteří na ni nejsou zvyklí,“ odpověděla Braunová. „Mám obavy o tvoje nervy. Jdi do svého pokoje a odpočiň si. Dnes už tě nebudeme potřebovat.“ Magdalena hledala očima pohled kuchařky a jednoho ze zřízenců, ale nenašla v nich ani stín porozumění. Marie na ni civěla zpoza dveří vedoucích do kuchyně, na sobě zástěru zmáčenou od vody na nádobí. „Magdaleno?“ oslovila ji Agnes. „Jdi.“ Z klidu, s jakým jí ten rozkaz udělila, ji zamrazilo ještě víc než z odpovědi, kterou právě dostala.

Zdálo se jí, že se kolem ní zdi Školy stále těsněji stahují a že se uvnitř ochladilo. Zatoužila sklouznout po povrchu věcí a dostat se ven podobně jako kapky vody stékající z Mariiných rukou.

Ani ona nedávala najevo žádné emoce.

Magdalena ucouvla. Ne ze strachu, ale proto, že si uvědomila, že stojí osamocená a zranitelná před pevností, která odolá každému útoku.

V duchu si připomněla, že Škola je organismus, a právě se ji snaží vypudit jako cizí těleso, které by jej mohlo ohrozit.

Otočila se k odchodu a snažila se uniknout těm nepřátelským pohledům. V pokoji vzala se skříně kufr a nahonem do něj naházela těch pár věcí, které si s sebou přinesla. Hodně vysoký plat, který jí ze začátku připadal jako požehnání, jí bude určitě chybět, ale teď už věděla, co to ve skutečnosti je: cena za mlčení.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258174

Zarazila se s kabátem v rukou.

Pomyslela si, že ticho vždycky dodává odvahu katovi, nikdy jeho obětem. Není snad její útěk jen dalším z nekonečné řady činů, díky nimž se z těchto zdí nedostane nic ven?

Položila svrchník zpátky na postel a posadila se. Péra pod její vahou zaskřípala.

Nenechá je tam. Když má odejít ze Školy, tak jenom s nimi, neuteče odtud. Potřebovala čas. Čas a důkazy.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258174