vždycky. A ty rozhodně nemůžeš lhát na druhou, vymyslet si, že Borisova matka už nežije, když ve skutečnosti… Nebo snad proboha ano? Pacientku nadzdvihneš a zkontroluješ náplast proti bolesti, kterou má na zádech. Řekneš jí, co s ní děláš a proč. Náplast je stržená. To muselo bolet, když se po kůži staré ženy při té zoufalé manipulaci dřela. Přilepit znovu by určitě šla, ale ne už řádně vyrovnat, klientku by tlačila. Sáhneš do hospicové brašny a vytáhneš novou. Pacientce ošetříš místo, kde byla předchozí náplast, je zarudlé, nehojí se, už se nezhojí, a novou nalepíš vedle. Stáhneš jí noční košili ke kolenům a šetrně, jako bys mohla napravit předchozí akrobacii, ji položíš na lůžko. Ještě zkontroluješ plenu, nová není třeba, vypolohuješ paní Neomytkovou polštářky a pohladíš po ruce. A je to, usměješ se pokojně na její tvář. Boris stojí za tebou. Už nepláče, ale výrazně sebou klátí. Uhýbá pohledem. Nepodívá se ani na matku, ani na tebe. Zlobí se, zjevně se zlobí. Trochu se ho lekneš, ale víš, jak se dá strachu čelit. Převzetím aktivity. Vaše maminka je tu pořád s námi, řekneš, jak nejnaléhavěji umíš. Ale vždyť já vím! křikne on. Tak silně, až jsi měla pocit, že sebou pacientka drobně trhla. Že by opravdu něco slyšela? Nebo snad všechno? Boris Neomytka divoce vydechl, dupl a švihl rukou zaťatou v pěst. Kdyby seděl za stolem, praštil by do něj, takhle to jen zasviští vzduchem. Začínáš se ho bát. Chráněná budeš u jeho matky. Sedneš si k ní a vezmeš ji za ruku. Jako by měla pořád nad synem nějakou moc, nebo aspoň vliv. Sebe
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258158
před chvílí neochránila, ale tebe snad ano. Boris zaváhá a odstoupí, chvíli cválá po místnosti z rohu do rohu a ty se pokoušíš nevěnovat mu pozornost, dokud se nezastaví nad kuchyňskou linkou. Do prdele, nenechala jsi tam ležet nůž? Neomytka ale vezme do ruky jen jednu bramboru – a zase ji položí zpátky. Popojde k tvým nehotovým celerům, nezdrží se u nich a začne se hrabat v zásuvkách stolu. Něco hledá, otevřené šuplíky ani nezasouvá zpátky. Konečně to našel. Igelitová taška s nápisem v němčině, asi nějaký obchodní řetězec, a něco v ní. Já pro něj dojdu, oznámí ti vyčerpaně. Pohled věnuješ i nadále svojí pacientce, ale Borisův tón tě zasáhne, tolik je v něm rezignace. Tahle emoce nebývá pro okolí většinou moc nebezpečná. Aha, prohlásíš, jen vůbec nechápeš, o čem to mluví. Dojdu pro něj, řekne znovu, tentokrát razantněji. Musíš s ním začít komunikovat, hlavně se už nesmí podruhé tak rozčílit. Kdo ví, co by se mohlo stát. Všechno. Ano. A pro co dojdete? optáš se kravsky. Pro kapra přece! sykne, jako bys byla úplně pitomá. Jasně, pane Neomytko, chápu, chcete to mít pěkné, ale já opravdu myslím, že nám celer bude stačit. Zachutná vám, slibuju. A pokud mi pomůžete s přípravou… Jdu ven, nepřipouští diskuzi. A pak poprvé od chvíle, kdy s ní tak cloumal, pohlédne na matku: Já jdu ven, mami, jo? zeptá se, jako by pořád potřeboval souhlas. Matka mu ho ale nedá. Ani ty ne. Vstaneš, popojdeš ke kuchyňské lince a vezmeš do ruky talíř, na kterém leží už obalené celerové plátky.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258158
Podívejte se na ně, vypadají jako ty kapří, strčíš je Borisovi pod nos. Zase máchne dlaní, ne, nechce ti to vyrazit z rukou, spíš se ohání po něčem neviditelném. Ahoj mami, řekne a vykročí ke dveřím do síně. Co mu připomenout, kolikátého je? To číslo, které změní všechna slova. Naplno si netroufneš, zkusíš to takhle: Já si opravdu nejsem jistá, jestli v tuhle dobu kapra někde po městě seženete. Zastaví se v otevřených dveřích a podívá se na tebe přímo. Tentokrát jako dospělý chlap. Je to tak, že maminka umře? Brzo? Ptá se bez ohledu na to, že ho matka může slyšet. Nevíš, jak zareagovat. Než cokoliv uděláš, předejde tě: Brzo? Dnes? Kývneš, pokud možno nenápadně. Zůstanete tady s ní? Ano, zůstanu. Slibujete? To je přece samozřejmé. Slibujete? Řekněte to! Slibuju, prohlásíš jako na nějaké skautské cere monii. Děkuju, řekne tiše Boris a zavře za sebou dveře. Zatarasovat cestu mu nebudeš, stavět barikády není čas a není z čeho. Slyšíš, jak si v předsíni obouvá křusky, chodívá ve starém pracovním páru z teletiny, snad na sebe hodí i nějaký kabát. Možná jen potřebuje na chvíli na vzduch. Bouchly dveře. Už na něm je.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258158