vždycky. A ty rozhodně nemůžeš lhát na druhou, vymyslet si, že Borisova matka už nežije, když ve skutečnosti… Nebo snad proboha ano? Pacientku nadzdvihneš a zkontroluješ náplast proti bolesti, kterou má na zádech. Řekneš jí, co s ní děláš a proč. Náplast je stržená. To muselo bolet, když se po kůži staré ženy při té zoufalé manipulaci dřela. Přilepit znovu by určitě šla, ale ne už řádně vyrovnat, klientku by tlačila. Sáhneš do hospicové brašny a vytáhneš novou. Pacientce ošetříš místo, kde byla předchozí náplast, je zarudlé, nehojí se, už se nezhojí, a novou nalepíš vedle. Stáhneš jí noční košili ke kolenům a šetrně, jako bys mohla napravit předchozí akrobacii, ji položíš na lůžko. Ještě zkontroluješ plenu, nová není třeba, vypolohuješ paní Neomytkovou polštářky a pohladíš po ruce. A je to, usměješ se pokojně na její tvář. Boris stojí za tebou. Už nepláče, ale výrazně sebou klátí. Uhýbá pohledem. Nepodívá se ani na matku, ani na tebe. Zlobí se, zjevně se zlobí. Trochu se ho lekneš, ale víš, jak se dá strachu čelit. Převzetím aktivity. Vaše maminka je tu pořád s námi, řekneš, jak nejnaléhavěji umíš. Ale vždyť já vím! křikne on. Tak silně, až jsi měla pocit, že sebou pacientka drobně trhla. Že by opravdu něco slyšela? Nebo snad všechno? Boris Neomytka divoce vydechl, dupl a švihl rukou zaťatou v pěst. Kdyby seděl za stolem, praštil by do něj, takhle to jen zasviští vzduchem. Začínáš se ho bát. Chráněná budeš u jeho matky. Sedneš si k ní a vezmeš ji za ruku. Jako by měla pořád nad synem nějakou moc, nebo aspoň vliv. Sebe
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258158