98 . . . určená duchům Sudeťáků, kteří nás, po válce na‑ plavené a naplavenými zplozené, dosud směli pro‑ klínat dnem i nocí? Možná právě díky těmto neviditelným a nepotvrze‑ ným změnám mohl otec odpustit i mně. O jeho lásce (čtenářům se omlouvám, vhodnější slovo se pro tuto chvíli nenabízí) svědčí i četné sny. Star‑ tujeme auto kdesi v hlubokém sklepení, které je schopno překonat strmé schodiště, abychom pro‑ jeli hlavním vchodem a vyrazili na jih ne kvůli moři, nýbrž kvůli zeleným řekám, které se proplétají kra‑ sovými kaňony. Létáme vedle sebe na miniatur‑ ních helikoptérách, které se ovládají pouhým vě‑ domím. Otec mě předchází na mých běžkařských výletech a razí přede mnou stopy ve sněhu. Stopy, už ne úplně čerstvé, částečně převáté a následně i přemrzlé, jsou nezvykle široké, protože otec má na nohou neohrabané lyže univerzálky s primitiv‑ ním vázáním na sjezd i na výlety, jak si je pamatuji ještě z dětství. Jednou mě zastihne během příprav přednáš‑ ky o Andreji Tarkovském. Snažím se ho vystrna‑ dit pod záminkou, že v okolí je půvabná zřícenina, kterou by si neměl nechat ujít (výtvory hmotné kultury ho nikdy moc nezajímaly; že by tam na sobě v tomto ohledu zapracoval?). Mlčí, neodpo‑
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258119
99 . . . ruje, nicméně nechce se pohnout z místa a trpě‑ livě kousek po kousku rozbíjí mého vnitřního dik‑ tátora, aniž řekne jediné slovo. Jeho přítomnost je tak silná, že mi nedovolí pracovat. Cítím, že slo‑ va, která mám za pár hodin pronést, jsou nedůle‑ žitá a rozpadají se. Otec coby tarkolog? Vyznal se spíše ve vodovod‑ ním potrubí nebo pěstování zeleniny. Nyní však patrně nazřel, že mezi fyzickými i duševními čin‑ nostmi není rozdílu, že v jeho eschatonu je nízké i vysoké vyprázdněním jejich smyslu, účelu či cíle propojeno, aby se vše stalo čirým klaněním. Moje reálná matka mě upozorňuje na totéž. Pod nejrůznějšími záminkami mě vytrhuje od počítače a odděluje alespoň na chvíli od mého marnivého sebeponořování, abych si otestoval, jak hluboko/ /mělko je ve mně usazeno to, kvůli čemu jsem v Ašerově zahnízdil. Výsledky testu jsou nevalné. Po několika poli‑ ticky korektních pokusech odehnat ji a uhájit své teritorium vybuchnu vzteky, že nejsem schopen napsat ani větu. Kolem čtvrté mě matčino neartikulované naříká‑ ní znovu vytáhne z postele. Plena je tentokrát
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258119
100 . . . ztěžklá močí, vyměním ji bez protestu. Ohradu pro zbytek noci už rezignovaně nechám spuště‑ nou. Zmoženě se propadám do dalšího snu, který je pro změnu poluční. Obvykle si hovím na dlouhém řetězu a před zrcadlem si ho kouřím sám (matematika a geomet‑ rie tu mají jiná pravidla), tentokrát jsem však v po‑ steli s matkou. Žádám ji, aby mi dělala dobře, před vyvrcholením však zasáhne cenzor a probudí mě. Sevře mě vypočítavý strach, že se mé spo‑ jení se šchinou na dalších osmnáct let ztratí. Ne‑ musím se ani dívat na displej, je po páté, ulici už dávno ovládla ranní špička. Šumění aut mě uspí už jen na chvíli. Od půl šesté se začne probouzet matka a po marných pokusech přemluvit ji, aby si ještě zdřímla, nakonec vstaneme oba dva. Na denním světle vyjde najevo, že musím pře‑ vléknout celou postel. Podložka i prostěradlo na‑ sákly močí, což se stane pokaždé, kdykoli se máti během noci dostane do stresu; na zbytku povle‑ čení najdu krev. Na jejím lokti coby následek noč‑ ního pádu objevím drobné poranění, na zadku no‑ vou podlitinu. I když jsem strávil v posteli přes deset hodin, cítím se nevyspalý, a tudíž podrážděný, bezmocně roze‑ zlen na neviditelného nepřítele alzheimera.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258119