___
slavnost rozkvetlých sakur II
103
„Co se stalo?“ zeptala jsem se. Otočil ke mně hlavu. „Proč se ptáš?“ „Nejsi unavený?“ „Jen prostě stárnu,“ odpověděl. „To není pravda.“ „Ale je.“ „Ne, není!“ Byla jsem nezvykle umíněná. Zasmál se a uklonil se mi. „Tohle bylo ode mne nezdvořilé, když vím, že my dva jsme stejně staří.“ „Ne, tak jsem to nemyslela.“ Přemýšlela jsem o Senseiovi. Ten o sobě nikdy neřekl, že je „starý“. Nebyl ještě dost starý na to, aby vesele žertoval o svém věku, navíc neměl ve zvyku o takových věcech mluvit. Stála jsem tam na ulici a cítila jsem se v tu chvíli od něho velmi daleko. Tu vzdálenost mezi námi jsem hluboce vnímala. Nejen náš věkový rozdíl nebo to, jak daleko se nachází od místa, kde právě stojím, ale především tu absolutní vzdálenost, která byla mezi námi dvěma. Kodžima mne znovu objal kolem pasu. Ne že by mne doslova chytil za pas, ale spíše mi položil ruku kolem pasu, aniž se mne skoro dotýkal. Počínal si velice obratně – ten dotek byl tak lehký, že jsem se ani nemohla z jeho objetí vymanit. ‚Kdepak se tohle mohl naučit?‘ napadlo mne bezděčně. Když mne takhle „držel“ kolem pasu, připadala jsem si jako loutka, se kterou manipuluje. Přešel ulici a zamířil kamsi do tmy. Vedl mě s sebou jako loutku na provázku. Před námi jsem uviděla školu. Brána byla pevně zavřená. Takhle v noci, ve světle pouličních lamp se zdála školní budova obrovská. Kodžima začal stoupat po cestičce nahoru na hráz a já šla s ním.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS258042